Možná se divíte, proč dnes vyrukuji s touto nahrávkou, která je více než dva roky stará. Už před časem, kdy jsem „Pro Nihilo Esse“ objevil ve své schránce uložené v podivně zašedlé obálce, mi blesklo hlavou, že tato obálka je jiná než všechny ostatní. Prostě šedá. Je samozřejmě pitomost hledat nějakou spojitost mezi obálkou a jejím obsahem.
Ve chvíli, kdy jsem strkal nahrávku do svého přehrávače, jsem ještě nevěděl, kolik negativních pocitů a bolesti v sobě ARS DIAVOLI skrývá. Člověk, který se dennodenně setkává a cíleně vyhledává alba ušlapávající lidskou mysl depresivními výlevy a šedým bahnem společnosti, jistě bez mrknutí oka usrkne ze svého šálku teplé kávy a jen tak mezi řečí prohodí „A co jako?“.
Někde hluboko ve mně zanechala tahle litanie poměrně znatelné zářezy, a to již po pouhém jednom poslechu. Řekl jsem si, že se nehodí provolávat slávu podobné ohavnosti. Věděl jsem však, že přijde doba, kdy „Pro Nihilo Esse“ ukáže svou sílu a její bolestivé struny zapustí své kořeny do nejedné skomírající duše.
Ve chvíli, kdy je všechno v pořádku a svět kolem vás má svůj tradiční smysl, není potřeba vyhledávat hudbu, která se nese ve prospěch jednoduchých melodií (pokud je tedy melodiemi chceme nazývat). Ani zpěv v tomto případě není tím, co by povznášelo tuto hnilobnou řež srdce na vyšší stupeň. Jde spíše o jakési výlevy negativních emocí či smutku.
Podobné sebevražedné projekty většinou nedosahují bůhvíjaké úrovně jak po stránce hudební, tak po té vokální. V případě ARS DIAVOLI jde o myšlenky pouhého člověka, který ovládá vše - tedy bicí automat, kytaru a svou nešťastnou mysl skrze kterou trýzní všechny nalomené existence.

Nejsilnějším aspektem „Pro Nihilo Esse“ je neskutečně výmluvná kytara, jež na sebe strhává veškeré možné asociace. Každá skladba má své poslání a bodá jako trn. Napadají mě pouze dvě východiska. Buď Villkacis prožil v životě něco neskutečného (pak bych nechtěl vědět co) a zhudebnil veškeré své vnitřní pocity, nebo je vynikajícím dekadentním umělcem s morbidním vkusem a černou duší, kterému není nic svaté.

Z šestice skladeb žádná nevybočuje ze záměru absolutně odrovnat posluchače a odvrhnout ho do černého tartaru. Avšak titulní „Pro Nihilo Esse“, jež třetí v pořadí (svou délkou deseti minut naprosto destruktivně započíná sadismus ducha) je absolutně nezapomenutelná. Velmi šetrně ve vás vyhledá veškeré promlčené pocity, se kterými jste se ještě úplně nevyrovnali, a právě ve své polovině vám dá důrazně najevo, že nejste tak silnou a vyrovnanou osobností, za jakou se sami považujete. Kdoví, kdy začnete mít pocit, že veškeré sténání a hrůzostrašný vokál je identický s tím, co právě cítíte a vnímáte.


I když je právě poledne a já asi po osmé v řadě otáčím desku stále a stále dokola, nedokážu přenést přes srdce, že všechno, co se odehrává v mé hlavě, je úlohou mě samotného a hudba je jen druhotným přisluhovačem svědomí. Nebo je to naopak? Recenzenti většinou doporučují nebo zatracují věci, o kterých výše psali, já to však neudělám. Dokonce si ani nejsem jistý, zdali je tato snůška pocitů recenzí nebo jen výplachem nešťastného člověka, který se dostal skrze muziku někam, kam nechtěl. Chtěl bych tak důrazně varovat, že ve chvíli, kdy prožíváte nepříliš šťastné období, vám tato nahrávka příliš nepřidá. Ba naopak jde o jednu z nejintenzivnějších věcí, které jsem kdy slyšel. Chce se mi řvát, ale chybí mi slova...

K recenzi poskytl: Eitrin Editions