Koncert v Durangu 9. března
Po mizerné hotelové snídani, která nás definitivně přesvědčuje o tom, že chutné jídlo je k dostání výhradně v omšelých bistrech a umaštěných stáncích, nás čeká zbytek cesty do Duranga, zhruba 400 km. Večer jsme u klubu, jehož vchod okupuje skupinka nedočkavců. Na programu je vystoupení pěti předkapel a Inferna jako hlavního účinkujícího na závěr. Snažíme se přemluvit místního pořadatele, ať náš koncert posune někam do středu harmonogramu, ale ten nad naší žádostí jen mávne rukou. Brzy pochopíme proč. Zatím si procházíme interiér klubu, který vlastně není ani tak klubem, jako divadelním sálem. Klasické sedačky ve svažujícím se hledišti a velké pódium, kam by se v pohodě vešel kompletní line-up Haggard i s celým příbuzenstvem. Dle plánu máme jít na plac za několik hodin, až dohraje všech pět tuzemských smeček, ale skutečnost je taková, že po dvou kapelách za námi přichází pořadatel s tím, že nadešel náš čas. Tři kapely se prostě nedostavily, ale tím líp pro nás, že nemusíme příliš dlouho čekat.
Už zvuk předkapel nevěstil nic dobrého a soudě dle toho, co jsme slyšeli na pódiu během zkoušky, se sound příliš nevytříbil. I v průběhu vystoupení se objevují jisté technické problémy, na které si však už začínáme pomalu zvykat. Ska-gulovi přestává fungovat kombo, a tak se po třech skladbách přesouvá na druhou stranu k aparátu, který dle vzezření i následného zvuku stojí ještě víc za hovno, než ten původní. Já jsem nucen využít katastrofální erární dvojšlapky, jelikož ta moje vyžaduje výměnu součástky, která zde není k sehnání. Svým způsobem je dnešní koncert pokračováním technických a nástrojových těžkostí, které se s námi táhnou od posledního koncertu v Juarézu. Nicméně se snažíme všechny tyto překážky hodit za hlavu a odměnou nám je živelně bující kotel pod pódiem, kde se sešlo na 80 lidí. Nakonec přichází na řadu i přídavek, a tak i přes technické problémy jsme s výsledkem a především s odezvou obecenstva spokojeni.
Po skončení akce jedeme na hotel. Následující dva dny máme volno. Původně mělo jít jen o jednodenní přestávku, ale protože byl koncert v Tula Hgo 11. března zrušen (jak jsem uvedl dříve), volno se nám zdvojnásobilo. 10. března v podstatě jen cestujeme směrem k Mexico City a nic zvláštního se neděje, zato den poté už určitě stojí za zmínku. Nejprve se ve městě Queretaro vydáváme na místní (stejně jako v Uruapanu) velmi zajímavou tržnici a dýcháme exotickou atmosféru tradičního pulzujícího mexického obchodu. Intenzivnější zážitek nás však čeká o více než 150 km na jih ve městečku Tula, kde se nachází pozůstatky starodávného města Toltéků. Podle informační tabule šlo o vzkvétající kulturní metropoli v 9.-10. století našeho letopočtu. Komplexu dominují idoly toltéckých válečníků na vrcholu jedné z pyramid. Stavby jsou poněkud menší než jsme očekávali, ale jsou rozestavěné na ploše několika čtverečních kilometrů, takže je stále na co koukat a kam jít. Na místo jsme dorazili necelé dvě hodiny před uzavřením areálu, což se ukazuje jako výhoda jednak při smlouvání s obchodníky se suvenýry, kteří se chtějí zbavit co největšího množství svého zboží i za sníženou cenu, a jednak při procházení trasy, kterou máme de facto celou pro sebe. Celá oblast s torzy starodávných staveb má silnou a zvláštní atmosféru, jakou lze vnímat obecně vzato jen na velkých, historicky hodnotných místech, spojených s velkým počtem lidských životů. O to víc, že zde se jedná o zaniklou civilizaci. Nevšední zážitek z této prohlídky nám při odchodu trochu expresivně umocňuje hořící fabrika několik kilometrů daleko, z níž šlehají aspoň takové patnáctimetrové plameny…No, někdo bude asi ode dneška bez práce…
Do Mexico City to je prý jen nějakých 80 km, a tak není proč spěchat. Že nám po cestě opět selhávají brzdy, to tím pádem není velký problém. Horší je to s nalezením fungující autoopravny. Máme štěstí v tom, že se defekt projevuje jen pár set metrů od malého městečka, kde se před námi následně objevují dvě opravny vedle sebe. Osvaldo to nejdříve zkouší v té lépe vypadající. Za chvíli se ale mírně rozladěn s autem vrací a parkuje v druhém servisu. V tom prvním to prý dost smrdí „maňána“, nemluvě o tom, že mechanici místo francouzských klíčů svírají v rukou karty. Po hodině je závada vyřešena, brzdové destičky se musely vyměnit. Už za tmy se v Mexico City loučíme s Osvaldem (který se mimochodem živí jako řidič autobusu v hlavním městě), jenž úspěšně zvládnul šoférování na trase několika tisíc kilometrů, a s Davidem si sedáme v jedné moderní hospodě, kam za námi má přijít Susan. Pub v nás nevyvolává příliš důvěry vzhledem k jeho disco interiéru i osazenstvu, ale po pár pivech (ochutnáváme i varianty s chilli, solí a šťávou z limetky) je nám to srdečně jedno. Do Davidova bytu se dostáváme v hluboké noci a s vidinou třech zbývajících koncertů se v něm usíná daleko pohodlněji, než před týdnem.
Koncert v Toluce 12. března
Houby tři koncerty! Davidovi se podařilo domluvit ještě jednu akci a to tím způsobem, že náš poslední koncertní den 14. března bude obsahovat hned dvě zastávky. Plán vypadá tak, že navečer odehrajeme náš původně plánovaný koncert ve Villa Cuahtemoc a poté se přesuneme do zhruba 40 km vzdálené Tolucy, kde ukončíme naše Mexico tour 2010 jako náhrada za zrušené Nightrage z Řecka. No, vlastně proč ne. Přežili jsme Juaréz, tak dva koncerty v rozpětí několika hodin už bude brnkačka. Ještě před tímto náročným dnem nás ale čeká dnešní koncert v Toluce a zítřejší v centru mexické metropole. Dopoledne jedeme já a Pentaroth s Davidem k jeho tchýni, která pro nás opět připravila nějaký ďábělský pokrm. Sympatická a čilá paní nám s úsměvem předává další ze svých specialit a přestože neumí souvislou větu anglicky a my na stejné úrovni ovládáme španělštinu, chvilku zdvořile konverzujeme. Na bytě u Davida se pak pouštíme do rudě zabarveného kuřete, které absolutně postrádá jakékoliv chyby a v žebříčku námi spořádaných jídel se řadí na jednu z předních pozic. Ale k večerní akci. Po předchozích koncertech jsme příjemně šokováni vybavením, které se na pódiu nachází. Randallovský aparát a dobře udržované Tamy s dvěma kopáky slibují po dvou technicky poněkud chudých zastávkách lepší podmínky pro nás i pro publikum. S povděkem kvituji zvukařovu informaci, že totožné vybavení nás čeká zítra v Mexico City. Věcí nevídanou jsou triggerované bicí. Akorát že dva bicmeni z předkapel si zřejmě nepřipevnili snímač na šroťák, tak to jejich hře spíš ublížilo. Poprvé za celou dobu vidíme distro, nebo lépe řečeno něco, co jako distro vypadá. Pár kusů CD na stole se ale vesměs míjí s výraznější pozorností návštěvníků a zase trochu více chápeme, proč jsme se s prodejem nosičů a merchandise lokálních dister nesetkali už dřív.
Evergreenem všech akcí, kterých se účastníme, je pozdní začátek. I dnes startuje první kapela (v line-upu s dvěma amazonkami) krátce po desáté a protože se před námi na vystoupení chystají ještě další dvě místní smečky, je nám jasné, že začneme po půlnoci. Prognóza se stává realitou o půl druhé ráno. Díky skvělému vybavení se však oproti dvěma předchozím koncertům cítíme na pódiu jako v bavlnce a navzdory únavě si vystoupení užíváme plnými doušky. Přispívá k tomu i velice agilní skupina 60 fandů, která vydržela až do těchto pozdních hodin. Po koncertě se krátce fotíme fanoušky a jelikož je voda v klubu čertvíproč zastavená, se zmalovanými ksichty nastupujeme do auta a umýváme se až u Davida v koupelně.
Koncert v Mexico City 13. března
Protože se celý den jen válíme a hovno děláme, přejdu rovnou k cestě na očekávaný koncert v Berlin Baru. Dosud jsme se v rámci Mexico City pohybovali jen v oblastech, které připomínaly spíše venkovské prostředí, v těch lepších případech menší města jako Uruapan nebo Queretaro. Čtvrť, kde bydlí David sice vypadá udržovaně a celkem nově, ale čím blíže jsme tomu pravému centru města, tím více si uvědomujeme, že jsme zatím viděli jen oblast „béčkové“ kvality života v jedné z nejlidnatějších metropolí na světě. Začínáme si postupně všímat narůstajících rozdílů – najednou se objevují obchody s nábytkem, luxusní hotely, butiky, banky…Zničehonic se vynořují vchody a východy podzemní dráhy, kvalita silnice, resp. eliminace drncání paradoxně vyráží dech, nikde žádné slumy a příšerné příbytky….A zhruba v centru tohoto moderního prominentního prostředí se nachází Bar Berlin Music & Beer. Jsme ohromeni, kde se to vlastně nacházíme v konfrontaci například s Durangem. Dvoupatrový klub, precizní ostraha u vstupu, luxusní interiér, dokonce hajzldědek v červené uniformě na záchodě. Setkáváme se s Viktorem, který pobíhá sem a tam a zařizuje detaily kolem akce a zároveň stíhá postarat se, aby nám nevyschl přísun piva (černého a kupodivu fakt dobrého). Během vystoupení jedné z prvních kapel se vydáváme na procházku večerním centrem Mexico City. Je nám jasné, že jde ve skutečnosti o atraktivní oblast o rozloze několika čtverečních kilometrů a my se nacházíme jen ve zlomku toho, co by stálo za vidění. Ale to nám vůbec nevadí, na prohlídku stejně není čas, a tak si akorát dáváme vynikající hamburger v jednom pochybně vypadajícím pojízdném stánku.
Zatímco v přízemí Berlin Baru hřmí black metal, první patro se oddává jinému druhu hudby. Rocková kapela hraje svému rozjařenému publiku písně od GUNS’N’ROSES, PANTERY a dalších podobných seskupení a nutno říct, že to borcům jde pěkně od ruky. Většinu času se ale zdržujeme v přízemí a sledujeme počínání kapel, které se stylově pohybují především v teritoriu černého kovu. Klub se s přibývajícími hodinami stále více zaplňuje a nakonec se v jeho prostorách nachází více než 120 platících. To je dosud nejvyšší návštěva celého našeho turné a jsme zvědaví, co se bude dít během našeho vystoupení. A že se nakonec dějí věci. Se začátkem „Šepotu…“ se zároveň rozjíždí i početné publikum a já si nestačím upravovat stojany na činely. Zaprvé pódium je vyvýšeno jen o pár desítek centimetrů a zadruhé je docela malé i pro nás čtyři. Navíc Adramelech se v průběhu setu několikrát (nevím jestli z vlastní, nebo Vyšší vůle) zapojuje do headbangingu, načež jej vřava davu vyplivuje přímo do bicích. Nebýt odolného tamáckého hardwaru, nevím jak by to dopadlo. I přesto, resp. právě proto máme všichni z tohoto koncertu jen ty nejlepší pocity. Nejde nezmínit opět perfektní zvuk, o který se stejně jako včera v Toluce postarali borci z kapely Balam Akab. Na pódiu se slyšíme velmi dobře a soudě dle zvukových parametrů vystoupení předchozích kapel to šlo určitě dobře i ven. Dokonce i kompletně triggerované bicí se zvukařům daří držet na uzdě, aby neutopily zbytek. A řádení stovky maniaků? To se nedá moc dobře popsat, prostě peklo. Zkrátka dosud nejlepší koncert na horké mexické půdě. Po všech stránkách.
Koncerty ve Villa Cuantemoc a v Toluce 14. března
Dneškem naše mexické turné končí. Ale konec to má být nezvykle vydatný, protože nás čekají dvě vystoupení. Na první štaci do městečka Villa Cuantemoc vyrážíme krátce popoledni. Ne že by to bylo tak daleko a my museli brzo vyjet, ale cestou se chceme stavit u pyramid, o kterých David mluví jen v samých superlativech. Po dvou hodinách strávených v příšerné dopravní zácpě se přesvědčujeme, že ani trochu nepřeháněl. Nacházíme se v místě zvaném Teotihuacan a jde o památku, kterou po sobě zanechala (Teotihuacan) neznámá civilizace. Toltécký příspěvek do naší kulturní sbírky v nás sice zanechal silný dojem, ale proti dnešní návštěvě tohoto města je Tula spíše takovým „chudším příbuzným“. Pyramidy jsou zde skutečně obrovské. Jedna z nich je doslova obsypaná turisty, z nichž i ty nejtučnější kusy vypadají z dálky jako špendlíkové hlavičky. Trvá nám více než dvě hodiny, než stihneme projít alespoň centrální prostor areálu, který je označován jako „Cesta mrtvých“. Pak už ale musíme jít zpátky k parkovišti, protože čas kvapí a náš první koncert tohoto dne se blíží.
David má k dispozici název klubu a jméno ulice, ale když se na místo události dostavujeme, nikde nikdo a klub zamčený. To je nečekaná komplikace, podle Davida má akce dávno probíhat v plném proudu. Jádro pudla je nakonec ve špatném odbočení a stejném názvu lokálu. Správné místo nakonec vypadá docela jinak – jde spíše o menší betonovou halu, která původně určitě sloužila jako sklad nebo něco podobného. David měl pravdu, akce už je skutečně v plném proudu. Z pěti kapel zbývají už jen dvě a pak jsme na řadě my. Obecenstvo počtem srovnatelné s včerejší návštěvou v Mexico City působí dost živelně, většina přítomných už dokonce vykazuje známky toho, že by jim spánek rozhodně prospěl a potácí se jako živí mrtví. Místy poznáváme některé lidi z předvčerejšího koncertu v Toluce a zdravíme se.
S vybavením na pódiu jako bychom se vrátili z luxusní čtvrti města doprostřed polopouště mezi kaktusy a poházené odpadky kolem dálnice. Změna prostředí sice není tak extrémní, ale na propad kvality aparátu to sedí. Bicí základ je více složen z lepící pásky než ze dřeva a kovových komponentů a zapůjčená dvojšlapka funguje jen na heslo, které mi však jinak sympatický bicmen jedné z předchozích kapel neprozradil. Při zvukovce padá signál od kytary, přičemž příčinu těchto výpadků není nikdo schopen odhalit. No nic, s chutí do toho a půl je hotovo…Za pár minut už je naprosto jedno, že intro hrajeme natřikrát kvůli přetrvávajícím výpadkům kytary. Už ani nezáleží na tom, že se na pódiu téměř neslyšíme. Během první sypačky se rozpoutává pogo, jaké jsme ještě neviděli. Skoro všichni přítomní v sále rotují do kolečka jako částice pod Ženevou. A zde zřejmě vstupuje do děje alkohol v krvi, kterého teklo v žilách návštěvníků v tuto poměrně brzkou hodinu víc než dost, neboť celé procesí se po nějakých dvou minutách začíná řezat hlava nehlava. Nejdříve se vzduchem mihne židle, následně září reflektorů probleskne stůl a hned v závěsu přistane na pódiu láhev od piva. V mžiku k nám vyskočí pořadatel a odhání nás do zákrytu. Adramelech se Ska-gulem to mají z první ruky a tak mizí okamžitě, jen já a Pentaroth patřičně zabraní do výkonu ještě několik vteřin mučíme své nástroje. Pak se vypne zvuk, zhasnou světla, je slyšet jen řev, tříštění skla, dupot, rány a … za minutu je po všem.
Světlo v sále odhaluje škody, které způsobilo rozpoutané peklo hrdinných mexických válečníků. Některé plastové židle neunesly nápor zad obětí a leží na zemi rozbité, stejně tak skleněné lahve od piva použité na hlavy nepřátel. Klub se kupodivu bleskurychle vyprázdnil a kromě několika členů pořadatelského týmu není v sále ani noha. Nám podle Davida nezbývá než počkat, až se situace dostatečně uklidní, abychom mohli vyrazit na další koncert kousek odtud. Z dvorku před klubem zní přidušené hlasy a policejní siréna. Tohle bude asi na dlouho…
Nakonec není a po půlhodině nastupujeme do auta a vyrážíme do Tolucy na další vystoupení. Ne že by se nám zrovna chtělo. Ale jsou lidi, kteří mají skutečné problémy. Například pořadatel tohoto „thai-box“ koncertu, kterému někdo z davu během zmatku ve tmě vykradl kasu v baru, která představovala jeho stěžejní příjem, a jehož auto zaparkované před klubem rozmlátila banda lidí k nepoznání. David nám naznačuje, že se zde jednalo o konfrontaci dvou znepřátelených „klik“ a že k incidentu určitě stačil jen jeden loket do žeber v zápalu poga. Prý by se to ale nestalo s pořádnými kontrolami u vstupu a s dostatečnou ochrankou. O tom už však můžeme jen polemizovat. Pozornost teď soustřeďujeme na závěrečnou kapitolu našeho mexického turné. Pikantní je, že do Tolucy s námi jede i několik nepřímých aktérů bitky. Sedí na korbě džípu, který řídí dost ožralý mamlas a je komické sledovat, jak nadskakují půl metru vysoko, když řidič není schopen „respektovat“ blížící se retardéry a jede pořád jako hovado.
V Toluce jen čekáme v autě, než nás David zavolá, ať jdem na pódium. Umývat se nemělo smysl, a tak jsme stále nalíčení. Klub se nachází v oprýskané budově, ale uvnitř je kupodivu moderně vyvedený a na pódiu dobře vybavený. Koncert probíhá naprosto v klidu. Sice pár démonů z Villy se sem dostalo, ale k žádným potyčkám nedochází. Návštěva čítá standardních 70 lidí, z nichž část se zájmem paří a část nás v pozadí jen obezřetně pozoruje. Nakonec máme slušnou odezvu, která je korunovaná kuriozními podpisy na ruku jedné tělnaté Mexikánky a na bundu Dream Theater – Live at Budokan jednomu Indiánovi. To bylo vlastně to poslední, co se nám v rámci tohoto mexického turné na pódiu přihodilo.
Následujícím dnem naše mexická anabáze definitivně končí. David nás na rozloučenou zve na oběd do proslulé restaurace Albania, která navzdory svému názvu nabízí typické pokrmy mexické kuchyně, a o pár hodin později si kupujeme tequilu ve specializovaném obchodě. Zbytek dne trávíme na letišti, jehož chodbami paradoxně nezní španělština nebo angličtina, jak by se dalo od této destinace očekávat, nýbrž slovenský jazyk jednoho tanečního souboru, který se s námi dělí o zbývající zásoby domácí slivovice.
Epilog
10,000 kilometrů od domova. 11 koncertů během 14 dnů. 4000 najetých kilometrů. Více než 80 hodin na cestách. Přes 8 hodin na pódiích. Takto se dá v číslech rekapitulovat náš pobyt na horké americké půdě. To ostatní je snad dostatečně popsáno v předchozích řádcích. Co říct na závěr…Tato zkušenost nám dala mnoho. Až v situaci, kdy člověk nemá k dispozici všechno, na co je zvyklý, uvědomí si, jak důležité jsou všelijaké maličkosti a běžné všednosti, kterých si normálně ani nevšimne. Technickým vybavením na koncertech počínaje, vypraným prádlem konče. Minimálně v prvním případě by měli být lidi rádi, s čím se u nás v klubech pracuje. Na druhou stranu, některé věci nás po návratu do vlasti vyvádějí z míry v opačném smyslu. Poklidný průběh dní za mořem, minimální stres a příjemné lidi najednou střídá nedůtklivý personál na pražském nádraží, spěch do práce kolemjdoucích, nervózní grimasy klusajících osob, které neustále potřebují někde být o půl hodiny dříve... To vše „tématicky“ zabaleno do šedého a mrazivého 17. březnového dne. Tohle pro nás znamená nekompromisní návrat do reality. První momenty v českém prostředí představují velké prozření, jak se všichni kolem neskutečně pachtí, a formují otázku, zda to opravdu stojí za to. Po boku nezapomenutelných zážitků z Mexika, komických i lehce existenciálních situací beru toto zjištění na základě dlouhodobější konfrontace dvou odlišných prostředí jako velkou zkušenost. Stejně tak jako skutečnost, že jako kapela dokážeme táhnout za jeden provaz, i když věci někdy nejdou tak, jak by měly…Navzdory prvotním pocitům po návratu domů, že už KURVA nikdy nechci nic takového absolvovat a že na turné chci jet maximálně po ose Zakřany-Zbýšov-Kratochvilka, v době kdy dopisuji tyhle řádky (a myslím, že můžu mluvit za všechny z kapely) se těším na každou novou možnost poznávat nové země a nová místa tímto způsobem. Zvlášť když člověka čeká odměna v podobě uznání a respektu. To pak člověka jeho činnost baví o to více…
Nemohu končit jinak než větou, bez níž dle našich mexických učitelů nelze v jejich zemi přežít – Chinga tu madre, papanatas…
Pro Mortem zine sepsal: Sarapis (Inferno)
