Předpokládám, že valné většině čtenářů bude švédská formace WHIRLING říkat pramálo. I já bych donedávna kroutil hlavou, kdyby se mi do rukou nedostala debutová deska „Faceless Phenomena“. Pohled na cover dává tušit, že to, co se na kotouči skrývá, nebude úplně klasická záležitost, kterou bychom ze Švédska mohli čekat. O kapele se krom jejích členů nic moc nedozvíte (kupříkladu kdy se dali dohromady). WHIRLING čítá tři členy, z nichž dva působí v black metalové smečce Sorgeldom a zbývající personou je AE, kterého jistě znáte kupříkladu z kapel jako Armagedda, Leviathan či Lönndom. To je asi vše, co je v úvodu nutné zmínit. Přesuňme se tedy rovnou do středu odvrácené strany Švédska, do temných uliček zatuchlého velkoměsta…
…kam pohlédnete, neuvidíte nic jiného než špínu a všudypřítomnou bídu. Každá osoba této metropole má svůj vlastní příběh plný utrpení a beznaděje. Ať už jde o poblázněného bezdomovce, apatického narkomana či mírně schizofrenního kriminálníka, vše spojuje něco dohromady. Něco, co se povedlo trojici chlapíků z WHIRLING přenést do hudební podoby. Znepokojení z temnoty a zoufalství je náležitě vykreslováno kytarovými rify. Jejich zvuk i kompozice mohou v posluchači odrážet mnoho různých vlivů. Ať už přímo z ruky autorových projektů, či úplně odlišných kapel. Kupříkladu Lönndom a Ved Buens Ende. Každý by si jistě našel pár dalších podobností. Přesto, že se tato kombinace může zdát na první pohled složitá, vše je skloubeno velmi nenásilně a plynule. Zvuk i kompozice vás zaujmou svou lehkostí a dravostí zároveň. Netřeba přemýšlet nad každým tónem či úderem. Vše je jakoby na svém místě, nic nevyčnívá ani nepřebývá. Jako by vše řídila vyšší moc, jakýsi řád, který je natolik přirozený, že nad ním není třeba pochybovat. Alespoň já to tak po čase vnímám. Díky modernímu a poměrně preciznímu zvuku se vše výborně vstřebává. A i přes všechny tyto blažené pocity se v ní nachází tolik vlastní atmosféry a dravosti, že se jeden nestačí divit. Možná je to na recenzi až příliš subjektivní názor, ale o to radši budu, když svůj pohled na desku vyjádříte skrze komentář. :) Předchozí věta sice mohla vyznít, jako bych chtěl recenzi ukončit, ale rozhodně se tak nestane. To bych opravdu jen nastínil, oč se jedná. A je toho ještě tolik co říct.
Hlavní skladatel AE krom strun obsluhuje i vokál, s kterým mu lehce vypomohl P. Gustafsson (Bergraven). A tušíte-li, že se nyní vrhnu na vokální část desky, trefili jste se do černého. Vokál je totiž převážně čistý, ve stylu jakým Czral pěje na u Virus či VBE. Dočkáme se však i vokální konfrontace v podobě agresivního řevu. Hlasová monotónnost jen zdůrazňuje jednoduchost, s jakou je hudba tvořena. I ta si zakládá na „primitivnosti“ a opakování. Oboje však zní dostatečně umně a zároveň vkusně, což je vzhledem k častým a rázným změnám co říct. A až se dostanete přes otázku „co tím chtěl autor vlastně říct?“, začnete si tuto lehce psychedelickou nahrávku náležitě užívat. Propadnete omamným vibracím a rezonancím strun. Údery bicích vás vedou a vy stále hlouběji propadáte temnému zaříkání. Z pohodlí domova se přenesete opět na místo, kde jsme začali. Stojíte uprostřed veškeré té špíny a hnusu. Vidíte otrhance zahřívající se u hořící popelnice, jak popíjí kořalku ukradenou z nedalekého koloniálu. Jejich prázdný pohled vás zažene o ulici dál, kde se vás pokouší sbalit transvestita v červeném latexu. Upadnete do kaluže, v které hasne cigareta jejího pasáka. Od hlavy k patě potetovaný vazoun páchne na míle daleko. Háže na vás opovrženíhodný pohled a vy se ztrácíte v oparu kanalizační výpusti. Proč? Proč tohle všechno, když se vše zpočátku jevilo tak pěkně? Kde je všechna ta lehkost a plynulost? Kde?
Odpověď na předchozí otázky je jednoduchá. První pohled klame. Pod křehkým a lákavým obalem se skrývá shnilé jádro. Krásný motýl, který je ve skutečnosti jen hnusným červem. Nic není takové, jaké se na první pohled zdá. „Faceless Phenomena“ vás buď pohltí do svého světa nebo vám nic neřekne. Pokud nepropadnete jejímu kouzlu, zůstane vám v hlavě pár zajímavých momentů v hromadě špinavého nepochopení a možná i nudy. Pro někoho může být deska utahaná, možná až uspávající. Na někoho bude působit hypnoticky a mysticky. Ne každý si ji oblíbí. Toť můj názor. S hodnocením je to však krapet ošemetné. I přes to, že nemám desce prakticky co vytknout a hned od počátku mě zaujala, nějak ji nedokážu zařadit mezi kupříkladu devítkové desky. Nevím proč, ale nějak mi nezapadá do „měřitelné“ stupnice hodnocení. Byla by však škoda jí pěknou známku nedat a odbýt ji třemi pomlčkami. Uberu tedy bod a půl z možného maxima za několik drobností, které mi po čase začaly lehce vadit a máme tu konečný verdikt ve formě osmi a půl bodů. Doufám tedy, že je to dostatek proto, abych nalákal nejen na přečtení recenze, ale hlavně na obstarání si této velice dobré desky. Jistá sorta posluchačů bude jistě nadšená. :)
