PrologusNení na světě příjemnějšího pocitu, než zjištění, že i bašta celosvětového křesťanstva (Itálie s Vatikánem v srdci) má na své vlastní půdě o několik bojovníků, jenž se nebojí postavit proti lžím písma svatého, více…
NEFARIUM, čili „Bezbožník“, o sobě dali pořádně vědět již v roce 2008, kdy svou nahrávkou „Haeretichristus“ vyvraceli všechny pochybovačné názory o podprůměrnosti italského black metalu.
Pars prima
Vzpomínám si na tu chvíli, kdy se kapela seřadila ke svému vystoupení ve Zlíně, kdy předskakovala hvězdným Dark Funeral. Stačilo jen oznámit, že začnou s novinkovou skladbou ze své připravované desky a mé uši se změnily v neuvěřitelně citlivé satelity. „The Bastard Son of Satan“ mě po svém konci přesvědčila o tom, že „Ad discipulum“ bude ze zcela jiného těsta!
Následovalo odhalení playlistu a již názvy skladeb mě neskutečně rozsekaly. Zjištění, že nahrávka bude mít jednotný koncept a že půjde o poněkud odlišnější pohled na zásadní biblické postavy, nenechalo klidným snad žádného zasvěcence. Mne samotného přilákala kombinace bezchybné latiny a inteligentně pojatých anti-křesťanských textů. Po proniknutí do textové roviny lze zjistit, že Carnifex nevypouští ze svých úst jen prázdné nenávistné plky. Pokud si dáte tu práci a máte alespoň základní přehled ve středověké a potažmo i starověké sacrální literatuře, věřte, že v nejednom případě se budete skutečně divit. Znalost odborných pramenů a skutečně nesvatá nenávist je hnacím strojem hlavního mozku celé formace. Carnifex díky svým textům vytvořil skutečný žaltář a určil ho svému žáku!
Pars secunda
Ačkoliv je literární hodnota NEFARIUM nesmírně poutavá, vůči hudbě je druhotná. Po hudební stránce se kapela posunula obrovský kus kupředu, což je slyšitelné hned v první skladbě. Technická zdatnost muzikantů se dostala na zcela jinou úroveň a NEFARIUM tak neskutečně pookřáli. Ve světě jsem se setkal s několikerým přirovnáním ke starší práci 1349. Samotné přirovnávání nevidím jako nejšťastnější řešení, ale jste-li příznivci této metody, udělejte si prosím obrázek sami.
Ihned potom, co sepnete tlačítko play na vašem přehrávači, Vás neskutečně smete krutá vlna odporu. Ano, agresivita a nenávist v každém riffu, v každé vteřině a úderu paličkou. Je to jako vlna Tsunami. Klidně ležíte na dece a najednou přijdete o všechno. I mne toto vytržení z letargie zaskočilo.
Masakrující „prstylámající“ melodie zastrčené do zběsilého tempa.
Při každé skladbě shoříte jako anální díra šestiletého ministranta poté, co mu jeho duchovní otec ukáže, v čem spočívá Bůh.
Je radost zaposlouchat se do extrémní muziky a zjistit, že to není jedna z těch klasických převařovaných odrhovaček s rohatým paroháčem.
Vždyť se stačí ponořit a upoutat svou pozornost pouze na Garghufovo umění. Toto nejsou ta plytká bicí bez dynamiky, která momentálně vládnou světu. Tohle je čistá a kurevsky nadřená práce. Samotná rychlost by nebyla takovým oříškem, ale blasfemické přechody a nápady mě zarážejí.
Pars tertia
Neuvěřitelné změny dostál i Carnifexův vokál. Z prakticky bezflexivního hlasu se stal vokál pekelné bestie s neuvěřitelně palčivým poselstvím.
Carnifex je základ NEFARIUM, jeho vokál, texty a kytara jsou něčím, co je pro kapelu naprosto nepostradatelné. Když si vzpomenu, že jsme s kolegou Dufaqem naráželi na to, že při živém vystupování ještě občas hledí na pražce…čert to vem, tohle je peklo!
Pars quarta
Zcela běžně se nezmiňuji o provedení přebalu a bookletu recenzované nahrávky, ale nyní musím říct, že v případě, že si zakoupíte digipack, neprohloupíte, jde o skutečné umělecké dílo. Představte si uměleckou krásu Kralické bible a pomyslete na „Ad discipulum“!
Epilogus
Ač se po měsíčním poslechu „Ad discipulum“ vracím stále na začátek, stále dokola jsem unášen vlnou euforie. Neutuchající blaženost mě ukájí o to více, kdy se ve skladbě objeví také viola, jež pouze zjemňuje agresivitu pasáže a dodává jí tak silnější punc melodičnosti. „Ad discipulum“ je pro mě opravdu největším překvapením a zároveň splněním očekávání kvalitní black metalové seance.
