Dost by mě zajímalo, proč si Řekové vtiskli do názvu kapely jméno římského boha. Asi nemá smysl předpokládat, že by jejich prvotina „Gnosis“ mohla poskytnout na tuto otázku byť jen nejmenší odpověď, a tak jediné, co zbývá, je desku si jednoduše pustit a řádně ji vyslechnout. A ani to nemusí někdy stačit, aby si jeden udělal obrázek, co za styl vlastně hudebníci hrají. Je to stejně záhadné jako Neptun na místě Poseidona. Napadá mě, že vlastně asi nemá smysl bádat po škatulkách, jsou pouze orientační. Jenomže jak tedy hudbu TRIBE OF NEPTUNE přiblížit někomu, kdo nahrávku dosud neslyšel a chtěl by si utvořit jakés takés mínění na základě recenze? Když jsem si nahrávku rezervoval, netušil jsem, jakým se stane těch několik vět článku recenzentským oříškem. Když chceš to nejlepší, holt se musíš snažit, Darku.

„The Seeds of Philosophy“, jež je úvodním kusem alba, naznačuje, že budu mít tu čest setkat se s nahrávkou přinejmenším silnou. Podařený úvodní rockový nástup se zastřeným zvukem dává tušit, že bych mohl okusit něco ze starých časů. Silně mi to připomíná střední období tvorby Bathory, zvláště když se připojí Mephistův čistý vokál. Opojení archaičnem trvá jen chvíli, než se na ony melodie a tóny naroubuje nefalšovaný black metalový skřehot, jakoby odnikud se vynoří řezavá kytara a precizní bicí (či perkuse nebo samply) a pocit archaična střídá chlad. I tady se během poslechu setkáte s tím, že vám místy vytane v hlavě myšlenka „Sakra to už jsem někde slyšel“, ostatně stejné nebezpečí vám hrozí i jinde na albu, jenomže kapela si to může zcela jistě dovolit. Proč? A proč hned v úvodu dýchá deska takovou silou? Je to zásluhou Majorova umění pohrát si s detaily, vybrat to nejlepší z toho, co už i TRIBE OF NEPTUNE někde slyšeli, lišácky vše zkombinovat a pospojovat ambientními vsuvkami. Hlavnímu mozku TON se tak daří velmi účelným způsobem a za pomoci zastřenosti vtisknout už úvodní skladbě nezaměnitelnou atmosféru. Nelze samozřejmě zapomenout ani na vydatnou podporu Erevových kytar, která se naplno promítne do následující „Misled“, skladby ponuře se linoucí jako kalné vody řeky Styx. A musím říct, že kytary jsou ve dvojce klenotem nejzářivějším, ačkoliv i zde velkou část zásluh nemohu odepřít Majorovi, hlavně v úvodu jde o ryzí ambient. Skutečným opusem magnum - promiňte mi to označení, ale nic přiléhavějšího mě nenapadá - je „Awareness“. Nejde ani tak o její délku, ale o to, co všechno je možné do ní posadit, tedy myslím stylově. Žádné rozepisování, co střídá ono a podobně ode mě však nečekejte. Řeknu jen tolik, že skladba dokáže útočit stejně tak silou rozbouřeného moře, jako chlácholit melancholií nitra nevinného dítěte. Všechny živly se zde potkávají, aby stvořily vznešený epický celek o celkové délce 13:43. Oheň reprezentují Erevovy kytary, chladnou zemi bicí a pompézní klávesové plochy, ničivou i volně plynoucí vodu Mephistovy hlasy a vzduchem těžkým je pak Martina a její flétna, vzduchem jdoucím nahoru tedy lehkým sbory zhruba někde uprostřed. „Awareness“ mluví sama za sebe, z živlů se rodí a v živly se obrací. Mistrovské dílo, jen je na jeho poslech potřebný klid. To aby ze zastřeného zvuku mohly vystoupit všechny jemné nuance a prostoupit celý prostor uvnitř i vně posluchače. Díky kouzelné atmosféře se to velice dobře daří, leč takové vnímání hudby vylučuje jakoukoliv další činnost při poslechu. A i tato skutečnost dokazuje, o jak silný materiál jde. Dokáže si mě totiž přikovat k sobě a v okovech tak trávím i poslední „In Vain?“. Zatímco v úvodu sevření polevuje a do Majorova ambientu proniká poněkud méně ponurá Martinina flétna, přidávají se kytary a nad ně vystupuje opět Martina (kouzelná flétna), v polovině už mi okovy drtí končetiny a já jsem uvržen ve tmu.


Odpověď na otázku z úvodu tedy neznám. Ovšem vím, že se zrodilo veliké překvapení v podobě debutního počinu „Gnosis“ od řecké kapely TRIBE OF NEPTUNE. To jméno si dobře zapamatujte, o těchto Řecích v budoucnu ještě uslyšíme. Klaním se Majorovu skladatelskému umění, oceňuji výborné výkony muzikantské, nemám jedinou výtku k vokální stránce věci. Zvuk je zastřenější, ale v tomto případě je to setsakra výhra. Přes počáteční rozpaky se nyní vrhám do každého poslechu s čím dál větší chutí. Jen to opravdu chce udělat si čas a hodit se do toho správného rozpoložení, to ostatní zařídí hudba sama. Trvalo mi dost dlouho, než jsem na to přišel. :)