Když se řekne Bergen, nejednomu fanouškovi naskočí jména jako Taake, Helheim, či Aeternus. A je to tak správně. Z tohoto města vzešly už různé kultovní formace. Ne všichni ale budou znát jméno GRAVDAL. I tahle kapela pochází ze stejného města a letos se ohlásila se svou druhou dlouhohrající deskou „Torturmantra“. Jaké jsou tedy její ambice? Bude snažení muzikantů stačit na slavnější kolegy?

Overturemantra

„Hyrdestund I Helvete“ je první skladbou desky a je pro ni charakteristické, že právě zde nás nechávají pánové Galge, Phobos, Specter a Taakesjel nahlédnout pod víka kotlů ve své černé kuchyni a nasát trochu z těch vůní, jež nás mají provázet zbytkem alba. Píseň působí na první poslech neuvěřitelně zmateně, jenomže pokud to přeberete z jedné strany na druhou a opačně, zjistíte, že s kousky na sebe nenavazujícími budete mít tu čest i v další části alba. Ne však ve zmatené zkrácené podobě, ale v plných celcích hotových skladeb. Jestli tohle byl záměr, vyšel na výbornou, a pokud o vědomý krok nešlo, pak kouzlo nechtěného vytvořilo nádhernou ouverturu.

Torturmantra

Jak už jsem naznačil, půjde veskrze o materiál různorodý. A tak druhá skladba „Slave“ osciluje na hraně TNBM a rockové přímočarosti. Je poměrně zvláštní pozorovat, s jakou elegancí GRAVDAL oba prvky spojují. Není to případ jen jediné skladby, ale to bych určitě předbíhal. Jde o vyladěný a vyšperkovaný sešup, který nenechává posluchače vydechnout. Poněkud jiná situace nastává v následující „Eg E Ditt Helvete“ uvozené zlověstnými záseky kytar doprovázenými údery do bicích. Posléze se strhne neuvěřitelná vichřice, která rozhodně dává vyniknout výkonům muzikantů. Velmi zajímavé je sledovat především práci basové kytary a pak si tak trochu zapolemizovat a zamudrovat o účinnosti a účelnosti použití kytarových sól v black metalu. Tohle si každý musí zvážit sám, ale pravdu má nejspíše ten, kdo říká, že když se to umí, proč ne. A já říkám své jednoznačné ano - používat sóla, ale s citem. Přesně tak, jak to dělají GRAVDAL ve třetí skladbě. A následně i v prostředku čtvrté „Mishandlet“. Mám pocit, že deska graduje k nějakému pomyslnému vrcholu. „Mishandlet“ leží v úplně jiném spektru než písně předešlé; stručně bych ji mohl charakterizovat jako suicide baladu a těžko mi to kdokoliv může vyčítat, protože při tomhle mám pocit, že mi umrznou záda, jak po nich mrazík přebíhá, a pak se ledově chladné ostří dotkne mého krku. Atmosféra skličující, mrazivá…, určitý podíl na ní nese i Kvarforthův vokál, hlavní vina na vzniku tohoto Zla ovšem padá na hlavu hudebníků. Pasáž asi dvě minuty před koncem je geniální a já si medituji cosi o tom, jak křehká je hranice mezi metalem a vážnou hudbou. Čtete správně. Ani nepojmenovaná vsuvka není beze smyslu. (a jde o vynikající žert - skladby untitled najdete z 99% na konci desky :) )

Zmiňovaným pravděpodobným vrcholem ledovce je skladba titulní. „Torturmantra“ není tolik zádumčivým kusem jako „Mishandlet“, přesto je z ní cítit podobný nekompromisní chlad jako z předchůdkyně. Sluší se na tomto místě vzpomenout a hlavně vyzdvihnout další obrovský klad alba, a tím je Galgeho vokál. Povšimnout si, že má poněkud svojský styl projevu, šlo i v kusech předchozích, ovšem tady se projevuje naplno. Galge totiž slova v mnoha pasažích doslova cedí skrze zuby a při tomto drcení v refrénu se červená i Dave Mustaine a jistojistě puká závistí. Zní to neuvěřitelně – „Torturmantraaaa!!“ Tak jsme se vyšplhali na vrchol ledovce a nastává čas sestupu v podobě sedmého songu „Pulsen Vakler“, o kterém nelze tvrdit, že by byl výrazně slabší, ovšem přece jen naznačuje, že jdeme směrem dolů. I tak ale obsahuje pasáže navýsost skvělé. Především křičené části s pekelně rychlými údery do rytmičáku z Taakesjelových paliček. Obecně musím říct, že skvělá rytmika tvoří základ hudby GRAVDAL a je patrná především v přímočarých pasážích, které nejsou čistými black metalovými party, ale spíš rockovými. A dost si jich užijete právě v sedmičce. Osmá „Klastrert På Ambolt“ staví snad jen s výjimkou úvodu na durových tóninách a je osvěžujícím prosvětlením desky. Zde už se balancuje na hraně jakéhosi post-black metalu a opět mě napadají asociace s vážnou hudbou. Tak tak, když se to umí, neškodí ani sólové vyhrávky a troška toho poctivého bigbeatového riffování v závěru skladby, jež je na velmi vysoké úrovni. V závěrečné „Slutt“ už mám trošičku pocit, že to chlapi s tou psychedelií přehánějí, určitě v úvodu. I tak se ale nejedná o nějaký hrozný zmatek a zmiňovaná pasáž je velmi zajímavá především tím, že při každém poslechu zní trochu jinak a vždy v ní posluchač objeví něco nového. Sestup k úpatí ledovce se pak již odehrává v odpočinkovém tempu. Zatraceně, to ale uteklo - na úpatí jsem s výstupem začal a na úpatí z druhé strany končím. A mohl bych to zkusit projít i obráceně, opět bych dosáhl vrcholu a klesal dolů. I takováto gradace je důkazem umění hudebníků z Norska.


GRAVDAL se podařilo natočit neskutečné album. Místy dostatečně tvrdé na to, aby nebudilo pohoršení u vyznavačů TNBM, jinde velice progresivní a přinášející nové postupy způsobem, kterým dokáže oslovit ty ostatní. Potkalo se zde hned několik pozitivních faktorů, které dohromady tvoří mistrovské dílo. Naprosto čistá rytmika, kvalitní vyvážený zvuk, skladatelský potenciál, muzikantská zručnost. Mám tedy důvod nehovořit o „Torturmantra“ v superlativech? Nemám, mám tisíc důvodů vám všem album doporučit, protože já u jeho poslechů vydržím ještě hodně dlouho. Smekám, tohle je skvělá práce!