NOX AUREA, početná skandinávská grupa věnující se romantickému pojetí gothic-doomu s občasným melodeathovým povzbuzením, dává podruhé na vědomí svou zprávu o čerstvě narozeném robátku. Skutečně neuběhla příliš dlouhá doba a "Ascending in Triumph" je na světě. Matka kapela se sice rozešla se svým prvním post-sovětským tatínkem a ten nový pochází z Rakous a slyší na jméno Napalm Records, ale takový už je život. Zbystřit by měli zejména ti z vás, co holdují čarovným příběhům starých ruin hradů, zármutku v nich kolujícím a přemýšlení o smrti v doprovodu dialogu muže a ženy. Muže dominujícího, vysílajícího vypravěčský murmur a ženy ho v menšině doprovázející. Tyto dialogy ale nebývají pravidlem po celé trvání "Ascending in Triumph", vokály jsou řešeny poměrně šťastně a oba mají dostatek vlastního prostoru. Úlohu zpěvů v NOX AUREA nesou na svých bedrech Patrick Kullberg a spoře oděná černovláska Alice Persell, která by svým přínosem mohla ukojit nejednoho dospívajícího romantika. V promo materiálech kapely stojí, kterak jejich potemnělý zátah pojme nejen jejich slavnější krajany Draconian, ale také matadory Paradise Lost. Osobně dávám přednost prvnímu přirovnání, které není tak úplně mimo mísu, především proto, že to druhé lze použít prakticky ke komukoliv, kdo rád zabrouzdá do goticko-rockových jezírek. A když už dostane plný prostor Alice, nedá mi to nevzpomenout na polovinu devadesátek a tehdejší tvorbu Theatre of Tragedy (např. pasáže v "Mother Aletheia Chapter II").Místo, které NOX AUREA tedy bezpochyby náleží, je nadhozeno. Nezbývá tedy než se pustit do jeho obhajoby či naopak hanění. Schválně jsem zmiňoval, že onen um, kterým Švédové disponují, zaujme především gothic-doomaře. Myslím si totiž, že ostatní spíš ohrnou nos a zamumlají cosi o těžkém zpoždění co do originality a přínosu a hlavně přeslazeném umírání. Má pozice je podobná, neboť se podobným kapelám spíš vyhýbám, než bych je vyhledával a hýčkal. Tím, co NOX AUREA předvádějí, lze jednoduše zamávat nashle a nikdy se k nim nevracet hlavně z důvodu neaktuálnosti. To je opravdu slabina, protože podobné kapely tu jsou a dávno byly. Na druhou stranu je potřeba uznat, že materiál, který pod předem daným stylovým vyhraněním vznikl, není vůbec špatný a po této stránce mluvíme o mladé talentované kapele. Skladatelská kvalita tu prostě bez výhrady je, smysl pro fantastické melodie také, zpěvy zbytečně nedráždí a studio Underground Sweden kapele jen prospívá. Ale to vše už tady kdysi bylo a nač si vše tak okatě znovu připomínat. A jsme znovu na začátku debaty...
NOX AUREA nabízejí bombastickou produkci, vše vyladěno do posledního detailu, nástroje jsou vkusně vyváženy, což značí, že klávesy nejsou předimenzovány. Na "Ascending in Triumph" je jich totiž mnoho a jejich regulace je nutná, stejně jako ukočírování smyčců, jenž také zaujímají nemalou pozici. Nikde jsem však nenašel info o artistech vládnoucích cellovým hmatníkem, takže mám za to, že vše je vytvořeno pomocí keyboardů. Ale důstojně a věrohodně. Pokud bych měl vyzdvihnout místa, která mi u NOX AUREA vykazují jisté sebeuspokojení, pak jsou to ta, kde se přitlačí na pilu a vedle ostrých kytarových riffů poctivě zaduní Patrickův vokál. Aneb momentálním spádem vstříc boji s nabobtnalým klišé pohádkových kusů. Můj poněkud radikálnější postoj ke kapele to ale nijak neotupí. Samo o sobě bude album "Ascending in Triumph" ve svém ranku jistě řazeno mezi přednější díla, možná se vleze i do pomyslné ´top špičky´. Je vyvážené, bez slabin, které smrdí vyplňováním cukrovou vatou, a věřím, že u skutečných fanoušků dalšími poslechy jen poroste. U všech ostatních ale porostou také další a další nesrovnalosti, možná i celková averze. Já nemohu jinak, než zakončit tuto recenzi stejným dvojpohledem jako v předcházejícím odstavci. Story o našlapané kapele, mající značné mezery v původnosti a jejíž tvář, přes nespornou snahu, stále halí závoj pochybností.
Příběh stromu života, draka lpícího na jeho kořenech a gnostickém učení v romanticko-doomovém balení má své otazníky. NOX AUREA je protikladem nejen po stránce vokálního zápřahu muže a ženy, ale zároveň protikladem sebe sama, svých fans a odpůrců. U podobných kapel zcela normální jev. Dobře zahráno, ještě lépe vykradeno. Ale s noblesou, to uznávám.
K recenzi poskytl: Napalm Records
