S dětskou naivitou a očekáváním, jenž zasluhuje snad jen překrásně nazdobený vánoční stromek, jsem před časem zíral na překrásně vyvedené CD, jež mi přistálo v dlaních kdesi z temnoty Dufaqovy tašky. Nebylo to jen nadšení týkající se překrásného obalu s dvojicí prazvláštně nastrojených děvčátek, v tu chvíli mne též fascinovalo všechno to, co jsem o Re123+ věděl. Tedy, spíše to, co jsem nevěděl, neboť informací jsem objevil tolik, že by se jich do náprstku vešlo. Inu, když si to nyní shrnu, věděl jsem, že jsou… z Běloruska? Ano, nemýlím se, z Běloruska. Že představují nějakou atypickou směs post-metalu, drone, doomu a experimentálního rocku. Fastred to komentoval slovy „Bude se ti to líbit“, což samo o sobě stačí, aby se člověk těšil. To bylo předtím. Před poslechem. Dnes mám jednu jistotu. Jistotu dobře vychlazeného a otevřeného piva a nějaké té A4ky s budoucím textem. A taky inspiraci. Eh, rád bych, kdyby dnes přišla. Protože jak se smysluplně vypořádat s tímto soustem, lehce předkousaným neurčitými pohledy dětí z titulní strany nahrávky, to skutečně netuším. Nicméně už nyní, na začátku recenze, bych chtěl čtenáři prozradit fakt, že by bylo škoda minout tenhle neznámý a mladý kousek. Proto pokud to dnes se mnou vydržíte, doporučil bych jedno malé slastné cvaknutí za doprovodu cinkavého pádu zátky. Běloruský kvartet si logicky nedal záležet na překrásné knížečce, která po otevření obalu CD zavoní tiskárnou a novotou. Samotná hudba o délce čtyřiceti osmi minut je tematicky rozdělena do tří delších celků – nebude proto dnes vadit, zkusím-li se zaměřit na každý kousek zvlášť. Neboť každý z nich je diametrálně odlišný. Dalo by se říci, že spolu nesouvisí. Ovšem já si při své drzosti myslím něco jiného.
Úvodní skladba a nosný pilíř celého alba (při třiceti minutách se jedná o více než polovinu hrací doby) připravuje pro čtenáře čtyři až pět pozvolně do sebe zapadajících úseků, které jsou propojeny atmosférou a příjemně na sebe navozují a rozvíjí pomyslný příběh. Každá z nich je trochu jiná a předcházející té další pomáhá vždy k lepší gradaci. Najdeme v nich paletu nástrojů od klasických kytar, přes perkuse a bicí až po akordeon, jehož specifické užití zde velmi oceňuji. Ale není to jediné plus. Celková kompozice jedné jak druhé části je poměrně propracovaná a kombinuje dva extrémy – minimalistické vyžití a naopak zajímavou strukturovitost. Některé z melodií bych zprvu nazval antimelodiemi. Jedná se mi hlavně o to, že při prvotních posleších jsem míval pocity jako u starých desek Burzum – zkrátka zvláštní rukopis. Člověk poslouchá a neustále si klade otázku „Jak to může fungovat?“, nicméně souběžně vyvstává ještě jedna věta „Nicméně je to tak zajímavé!“. Postupem času jsem si na styl psaní a hry náležitě zvykl a zvláště tento sáhodlouhý epos dokázal docenit. Snad za nejkrásnější moment považuji, když se z pomalých, drogově znějících bicích (poměrně mě překvapilo ono nazvučení) a umírajících kytar vynořilo téměř až meditativní ticho, podkreslované již zmíněným akordeonem. Vůbec, zařadit jej mezi další nástroje, byl chytrý tah – jmenovitě první skladbě „Way to the Son“ to propůjčilo luxusní kožich specifičnosti. Vtip spočívá v tom, že jeho užití je v pravdě minimalistické – někde mezi pohřebním disharmonickým echem a opileckými námořnickými písněmi. Odpočinkovost a vůbec jakési zvláštní duchovno zde navíc dokreslovalo jediné užití vokálu na desce, ne nepodobné meditačnímu doprovodu. Větší délka skladbě rozhodně neuškodila, spíše umožnila člověku vstřebat myšlenky a připravit se na další minuty poslechu. A nebýt následujícího, byla by pro mne tato Overtura tím hlavním lákadlem celého alba.
Druhá „Three in a Desert“ se může pochlubit jak o třetinu kratší stopáží, tak i poměrně větší přímočarostí a jednoduchostí. Nerad bych byl zcela stručný, nicméně skladba by šla charakterizovat jako sedmiminutová sólová exhibice perkuse a bicích. Nevím proč, osobně mi to evokovalo přivolávání deště. Údernost se samozřejmě stále stupňuje až do finálního momentu – pomyslné průtrže zvuku, když se na scéně objeví konečně elektrická kytara a svou zvláštní houpavostí připraví a promočí půdu pro skladbu třetí. Ovšem o té bych chvíli raději mlčel, neboť s „Three in a Desert“ mám ještě své plány. Je příjemným atmosférickým kontrastem i odpočinkem a jediné, co ctěný posluchač musí udělat, je vydechnout, uklidnit se a synchronizovat se mezi údery kapek. Nejedná se o nějaký náročný poslech jako u skladby první, nicméně v té jisté jednoduchosti a přímočarosti se skrývá něco očistného. Člověk je tak skutečně připraven na závěrečné minuty vycíděný jako zadnička malého děťátka.
Závěr v podání „Gold, Ladan, Mirra“ mne totiž doslova sehnul ke kolenům. Téměř post-rocková melancholická skladba mě na osm minut doslova kolébala na své nevinnosti a kráse. Pokud je něco, co by vystihlo feeling a vyznění závěru celého alba, určitě bych si vzpomněl na titulní stránku bookletu. Lehké, přitažlivé a přesto jednoduché vybrnkávání se téměř nadlidsky rozléhá ozvěnou a já, nevím proč, jsem se rozpomenul na Explosions In The Sky. Pokud jsem byl první skladbou nadšen, nebyly zde mé pocity nijak zvláště chladnější. Člověku stačilo pouze přivřít oči a zasnít se. Myslím si, že desce by ani jiné ukončení neslušelo. Vůbec, celková gradace u alba a jeho pomyslná provázanost je přitažlivým důvodem k poslechu desky, a jak jsem již řekl, netýká se pouze skladby třetí.
Pivo je dávno dopité, „MAGI“ již opět dohrálo, nicméně já už nevězím na měděných vážkách. Svůj subjektivní chvalozpěv zakončím dnes asi tím, že sám za sebe mohu garantovat kvalitu této nahrávky. Speciálně u hudby tohoto druhu je obecně těžké odhadnout reakce posluchačů, na druhou stranu si myslím, že bych se nesnažil úmyslně prodat nějaký blaf či jinou nedobrotu. „MAGI“ v podání re123+ mi přineslo spoustu krásných zážitků, o tom estetickém nemluvě. Pokud se tedy nebráníte hudbě tohoto druhu a rádi se mazlíte v netradičních vodách, otevřete prosím dveře těm dvěma roztomilým slečnám s atypickou visáží!
K recenzi poskytl: BadMoonMan
