Výraz „nezařaditelných“ jsem do předchozí věty zakomponoval záměrně. I přes výčet vlivů, kterými se kapela nechává inspirovat, je však téměř nemožné je nějak škatulkovat. Hlavně kvůli variabilitě jednotlivých skladeb. Při poslechu desky máte spíše pocit, že se jedná o výběr několika různých uskupení. Jediným pojítkem mezi nimi je „ujetost“ (lepší výraz mě opravdu nenapadl), s kterou jsou skladby složeny. Stačí kouknout na tracklist a bude vám hned jasné, že něco nebude úplně v pořádku. Vy, čtenáři, jste si však už určitě zvykli, že mé recenze nebývají moc normální, resp. na normální nahrávky. S jistotou mohu říct, že tahle by mohla celé toto šiblé tažení vést.
Již úvodní intro „Audio Curse From Transilvania“ napovídá, že stěny psychiatrických léčeben nejsou vysoké, ani opatřeny ostnatým drátem a jejich chovanci tak mohou kdykoliv uprchnout, kupříkladu nahrát desku. Po houslovém skřípání přichází první „blacková“ skladba, která je však výrazně prokombinována elektronikou a chvílemi zavání až popovými vlivy (což se týká hlavně různých efektů na vokálu). Důraz ve skladbách je dán na minimalistické, ale poměrně chytlavé rytmy a melodiku podpořenou basovými linkami i různými alternativními doplňky. Nemůžete se tedy divit, že jako čtvrtá skladba v pořadí se objevuje cover verze skladby „17“ od anglické elektro-popové kapely Ladytron. DA se povedlo vytvořit opravdu důmyslnou předělávku, která nejen, že stále zachovává původní odkaz, ale samozřejmě je doplněna o vliv z jejich strany. Obzvlášť povedený je závěr skladby, kdy přibude kytara a šíleně zefektovaný vokál.
Některé skladby v sobě mají zakomponované intro, které působí při poslechu spíše jako intermezzo. Příkladem je „Track 0“, kde se objevuje i akustická kytara. Ačkoliv jsem nechtěl, pomalu ale jistě se blížím k rozebrání desky skladbu po skladbě. Ačkoliv tento koncept recenze nemám vůbec rád, u „Dekadent Aesthetix“ se tomu asi neubráním. Není se totiž téměř čeho chytit. A dokola popisovat, jak je to šílené, ujeté a divné, by asi neuspokojilo nároky čtenářů. Otázkou však je, kolik z vás tuto desku vůbec ocení? Kolik z vás bude mít chuť si jí vůbec poslechnout či opatřit. Nahrávka je jistojistě směřována opět jen k jisté sortě posluchačů, ale dle mého názoru je tak různorodá, že si v ní každý něco najde. Nápadů je na ní přehršle a některé jsou výborně zpracovány, viz třeba skladba „Rock'n'Roll Machina“, která však svým názvem lehce posluchače mate. Hodláte-li se však nechat svést na prapodivnou cestu plnou nejistoty a magorismu, není lepšího materiálu pro začátek.
S postupem času se člověk prokousává až ke konci nahrávky a chvílemi zjišťuje, že tam toho blacku zas tak moc vážně není. V tom najednou přijde další skladba či jen nějaký moment, který vás přesvědčí o opaku. Nevíte, co si máte myslet. I já jsem zpočátku nevěděl. U osmé skladby vás zaskočí ty stejné housličky jako na začátku a máte pocit, že točíte desku znova. Po chvíli však utichnou a rozpoutá se poměrně black metalé peklo. Opět s šíleným efektem na vokálu. Hlavní slovo dostává sypačka, rychlé střídání postupů a dokonce i growl. „Incantatie“ je navíc nejdelší skladbou. Ale i těch bezmála devět minut má co do sebe. Nemluvě o posledních třech skladbách (a obzvláště té úplně poslední :-D).
Dál se už radši rozepisovat nebudu. Kdo by to chtěl pak číst. Ale co říct závěrem? Jak to celé shrnout, aby to dávalo aspoň trochu smysl? Tento úkol je téměř nelidský, protože i samotná nahrávka „Dekadent Aesthetix“ je jaksi „nesmyslná“, avšak jen v tom dobrém slova smyslu. Opravdu doporučuji všem, kteří mají rádi neokoukanou, zvláštní a nezávislou hudbu. DEKADENT AESTHETIX vám má jistě co nabídnout!
