Noční blikotání mezi stromy naznačuje, že tuto podzimní noc se roční období definitivně láme v zimu. Prvním říjnovým úplňkem zavítá do kraje chladný plášť, který jej obejme ze všech stran a jakkoli se budeme chtít vymanit z jeho sevření, velmi dlouho v něm setrváme. Blíží se čas plný prastarých legend staroanglického území s majestátnými hrady, mohutnými vatrami lemujícími hranice všech panství, čas hrdinných výprav a pohanských tradic. Naslouchejme mu, buďme věrni a stejně oddáni, jako to činí angličtí poutníci jeho nekonečnými prameny, bojovníci WINTERFYLLETH.
Úplňkem v říjnu podle dávných obyčejů staré Anglie opravdu dochází k jakémusi prvnímu zimnímu varování. K varování, jehož pravým termínem pocházejícím ze staroangličiny je slovo WINTERFYLLETH. A rázem je snadno vysvětlen i název kapely. Ta využila této památné noci i v souvislosti s vydáním debutového alba "The Ghost of Heritage", ke kterému bych se alespoň v pár zlomcích rád vrátil. Předcházelo mu ještě třískladbové demo "Rising of the Winter Full Moon", poněkud rozporuplně přijaté i na stránkách Mortemu. WINTERFYLLETH se zde snažili svůj black metal důkladně promývat své zemi vlastním folklórem, jak se na věrné potomky starých zvyků sluší. Stejně jako v případě debutu, tak už i zde lze definovat jisté náznaky výraznějšího materiálu, ale stále ve skrytu jakési nevyhranosti a vatózní produkce, jež pozbývá veškeré elegance a nevyužitých možností. Ty zde zůstaly v některých místech zcela nevyčerpány stát na místě a nejednou se za jejich přispění člověk přistihl ve společnosti nevábné nudy. Debut nedisponuje vyloženě špatným materiálem, ani jeho poslech nutně neznamená promarněný čas, ale drží v sobě zkrátka jisté porodní bolesti, které jej dělají jaksi nevyváženým a kostrbatým. Ještě bych dodal, že počátky WINTERFYLLETH bývají často označovány jako pokračování stylu starých Enslaved či Ulver, což zejména ve sborově chlapáckých pasážích není tak úplně trefa mimo hlavičku pagan hřebíku. Ale teď už konec historkám, i když, jak se to vezme... Spíš by se dalo říct, vstříc dnům budoucím, stále však oslavujícím ducha anglických dějin.
Nyní se ve jménu tradice, hrdosti a pečlivé historické krajinomalby Anglie, vracejí WINTERFYLLETH na stránky Mortemu s pokračováním své započaté mise, konkrétně s albem "The Mercian Sphere". A odkud vane studený noční vítr tentokrát? Musím potvrdit, že pod vlajkou sovího vládce šerosti se dme pýcha "The Mercian Sphere" mnohem věrohodněji a neohroženěji, než kdykoli jindy. Agresivní průvod starobylým folklórem rozpoutává hněv a velké ohně po zemi hoří viděny ze všech koutů země. Nelze si jich nevšimnout. Pryč jsou ty občasné prázdné bajky, ve kterých člověk jen stěží hledal nějaké zaujetí a přemýšlel o jejich smyslu. Pokrok je to ve všech směrech markantní. WINTERFYLLETH se stali mnohem útočnějšími, docílili výraznějšího a mohutnějšího zvuku, který se k jejich hlučící hymničnosti opravdu hodí a hlavně téměř dokonale vyškubali ze svých nových songů těžkopádnost debutu. Přítomna nadále zůstává folková složka a nějaký ten bujarý sbor na důkaz nezdolnosti, ale ve vší té zlé vichřici obou docela ubylo. "The Mercian Sphere" je synonymem zvlčení, zvýraznění majestátu země pořádně ostrým black metalem.
Hlavní linii alba má bezesporu ve své moci trojdílné pokračování spojující se v jednotný název "The Wayfarer". Listování v knize bájí a pověstí "The Mercian Sphere" započíná právě jeho úvodní dva příběhy. A podotýkám, skutečně strhující. Surová výprava za prvním sněhem je samo pohanské zlo. Není času na odpočinek, není místo na vracení se do mnohokrát viděných míst. Hlava je příliš hrdě nahoře na to, aby pohlédla k zemi a hledala chatrč, kde by na chvíli spočinula v klimbu. Aby toho nebylo málo, tak na úvodní dvojdíl beze vší výstrahy kvapně navazuje další vichr- "The Fields of Reckoning". Tempo neustává, poselství je třeba rozšířit co možná nejrychleji. Mírně závadným by se mohlo jevit ono vzájemné propojení bez pauzy, a to ve chvíli, kdy se člověk přistihne, že ani neví, v které to fázi se válečný val zrovna nachází. Celé to je jen daň příliš silného ataku, na který bylo hned od počátku vsazeno. Úvod odzbrojující, i když místy monotónní. Mým osobním favoritem a ideálním reprezentantem zvířeckosti "The Mercian Sphere" je temná měsíční jízda za pustým hradem "Ruin". Znovu velmi krutá, až nemocná atmosféra, které není nic svaté, ba ani onen hrad, jenž se beztak rozkutálel po kamenech pod vztekem WINTERFYLLETH. Veškerá zuřivost je sice krocena různými zjemňujícími folk pasážemi, ale celkové směřování pyšných vyprávění je výslovný útok.
Když už jsem se zastavil u folkového podílu "The Mercian Sphere", nemohu nezmínit i dvě celé akustické skladby. Ukrývají se pod názvy "Children of the Stones", respektive "When the Woods Were Young". Jsou čistě instrumentální, oproštěny od halasných popěvků nad žejdlíky piva a bez jejich krocení rozvášněného pagan karnevalu by nebylo lehké novinku vůbec vstřebat. Zajímavostí je pak znovu-zařazení "Defending the Realm" z debutového alba, vysvětlené jako rozšíření původní verze. Ale ve skutečnosti se jedná jen o jemný zásah… Upřímně, absence této skladby by novince nijak neuškodila. Pokud se tu po celou dobu oháním jen superlativy, tak jednu výtku směrem k nové výpravě bych přeci jen měl. Tou je až přílišná krákoravá vokální pravidelnost, která mě ke konci už trochu vadí, a myslím, že mírné zakloktání jiným směrem by nebylo od věci. Jinak nemám dalších výhrad.
"The Mercian Sphere" je otázka ofenzívy, ryzího hrdinství a patriotismu. Zapomenuty budiž tradiční nemoci debutu, tohle je pravý útok zlého pagan black metalu, tak, jak jej ctí jen nebojácní staroangličtí rytíři. Jejich přímý a rozhodný přístup k věci umí vtáhnout a dotknout se začínající zimy, stejně jako se toulat podhradím a sledovat jejich dennodenní výjezdy krajinou.
