Přispět do rubriky Relics a dotknout se při tom doomových mrtvolných hájů bylo na pořadu dne hned, jakmile rubrika ožila. Možností mnoho, kultů nepřeberně, ale nakonec jsem si ujasnil priority velmi rychle na popud Fastredův a jeho ukazováku směřujícího do hrobu THERGOTHON. Jak málo stačilo k tomu, abych úplně zapomněl na nezapomenutelné. Ne, to je nesmysl, tohle se nedá zapomenout, jen potlačit. Vždyť není nic zásadnějšího a plíživě dominantnějšího, než tato finská mrtvola, pohřbená již mnoho let. Znovu ji exhumovat, zpřelámat jí všechny končetiny, oddělit hlavu od těla a naslouchat jejím kázáním, to jsou ty nejvýznamnější chvíle zasutých pudů dneška. Míra deviace a nekrofilie u mě rázem překročila povolenou mez, a ač to doktoři neuslyší rádi, léčit to zatím nehodlám, čeká mě totiž mnoho mysteriózních zážitků.... colossal towers far in the horizon, a reflection from the dark past ...
Odkaz THERGOTHON, jenž navždy získal prvenství v poselství dalším vznikajícím funeral doomovým kapelám je natolik zásadní, že k němu postačilo jedno demo a jedno plnohodnotné album. Nejen proto vznikl pravý funerální kult nesmrtelnosti, jakkoli to může znít protichůdně. Z kraje 90. let totiž opravdu nebyl jen tak někdo připraven hrát tak pomalu a zoufale pohřebně, právě jako THERGOTHON. Z jejich krátké existence a dvouepizodní diskografie jsem si vybral to honosnější a výstavnější dílo - "Stream from the Heavens". I když mé formování se v metalu začalo právě v doom metalovém proudu a právě v polovině 90. let, bylo to přeci jen o něco později a k mistrům jsem se vrátil až o pár let později…ale tohle už nezměním. Ačkoliv pravda je taková, že samotní Finové začali být prohlašováni téměř za svaté až po jejich definitivním rozchodu. Jednoduše řečeno, THERGOTHON museli umřít, aby bylo jejich dědictví bráno s úctou. Já si dodnes pamatuji, že jsem si od někoho nechal album nahrát na nekvalitní kazetu, příliš to nepochopil a tu potom někde založil, až se nikdy nenašla. Jak se člověk vyvíjí, tak zjišťuje, odkud vanou hlavní vlivy a vrací se k nim. S křížkem po funuse, ale přece.
... echo from the woods ...
Chorobný UG sound, těžká demise všemu živému, na rozptylových loukách jen plápolají plamínky poslední naděje v přežití. "Stream from the Heavens" je ukrutné a zničující stejně jako rozmáchlé do kosmických výšin nekonečna. Právě tyto dvě podoby vidím jako stmelující prvek něčeho dosud neslyšeného. Protipóly se navzájem sbližují, prolínají se, neustále se setkávají, stejně jako smutný čistý vokál s tím hrubozrnným. Je velice složité slovy popsat něco, co jejich význam za celou tu dobu dávno převýšilo a bylo ocejchováno statusem kultu. Každý si musí svou cestu ujít sám, každý se musí zahledět do tlamy blížící se smrti s pokorou a respektem. THERGOTHON nikdy nebylo dopřáno tolik ohlasu a pozornosti jako, dejme tomu, velkým anglickým kapelám té doby. A i když by si ho bezesporu zasloužili, je to tak možná dobře. Jen jedna deska stačila k tomu být určujícím a natolik silným, že ti pravověrnější nikdy nezapochybují, natož by zapomněli, kde doutnal a dodnes doutná knot původního obřadu.
... the watchers beyond the universe , the eyes to hidden dimensions ...
Pokud bych se přeci jen měl snažit popsat to, co za tu dlouhou dobu neustále z alba cítím, pak jsem nejvíc omámen jakýmsi zvláštním čirým tokem naděje, který se v celé té skepsi ukrývá. Těžko jej zachytí varhaní mše, snáze snad ten čistý vokál a nejvíce pak zřejmě akustická pasáž v "The Unknown Kadath in the Cold Waste". Po těchto úvahách stejně dojdu k závěru, že to nezpůsobuje nic z toho, ale drápe se to na povrch z celku jako takového. Někde uvnitř je ukryto cosi pozitivního, naděje, jež umírá poslední. A přesně takhle by měl pravý funeral doom znít. Dopřát nám něco, byť falešného, vyhlídky světlejších zítřků a až potom nás konečně dorazit. Touha se vysvobodit je zákonitě marná. Dnes, téměř dvacet let od vydání se lze, přes všechen ten amatérsky šeptavý zvuk, jen podivovat jak majestátní a mrtvolně dokonalý opus THERGOTHON tenkrát zplodili. Působí jako dávný sen, ozývající se kdesi v dálce a upozorňující na fakt, že není radno zapomínat. Utichá, sténá a přece se dme obrovskou silou. Je v něm naprosto vše, co řídí dnešní tok funeral doomu. A hlavně tehdejší atmosféra, která ještě umocňuje to nepřeberné množství záhrobních motivů. Stále mi to přijde jako ta nejbohatší funeral deska, co jsem kdy slyšel. A pochybuji o tom, že ještě někdy uslyším.
Kult kultů, čas kosmických hrobů a mršin na nich pohozených, navždy zanechal stopy v každém, kdo uctívá kouzlo pohřebního doom metalu. "Stream from the Heavens" je jeho věčným průvodcem.
