Možná to zavinilo letošní vystoupení formace KYLESA na Brutal Assaultu, možná se tyto dnešní řádky hodí jako vhodné představení pro blížící se říjnovou desku kapely... Každopádně já osobně jsem svědkem velmi příjemné věci - a to konkrétně, že mohu kritickým perem proprat tento již nějakým tím měsícem ždímaný materiál stávající klasiky ze státu Georgia. Spolu s tímto úvodem je však třeba vysvětlit, jak jsem se k této svérázné sludge kapele vlastně dostal. Když mi kdysi dávno někdo doporučoval jejich debut, přešel jsem ho snad jenom letmým poslechem a nesoustředěností, ze kterého jsem si prakticky nic neodnesl a na určitou dobu se pro mne KYLESA stala šedou zónou. Když se objevily informace o jejich přítomnosti na již zmíněném BA 2010, rozhodl jsem se s trochou sebezapření vyhrabat zpětně prvotní nahrávku a postupem času, i díky správné porci nálady, jsem se do ní neskutečně ponořil. Obliba, se kterou se setkala, následovala více méně i její nástupkyně, což platilo i pro „Static Tensions“. Neboť jmenovitě na ní a na eponymním zářezu se dá krásně ukázat, jak v krátkém čase podlehnout. Kdo by tenkrát řekl, že jednoho dne budu doslova ležet u nohou těmto hudebním šprýmařům; před jejich stylovým zvukem, dvojicí bubeníků a tím potetovaným, uřvaným a nesmírně sympatickým čímsi, co hudební sexisté v kapelách neradi vidí. Nedokážu posoudit, na kolik Lauřina úloha v sestavě zvedá popularitu a není v mé kompetenci spekulovat o tom, jak to vnímá mužská část publika, jisté však je, že i díky ní má KYLESA svůj osobitý obličej a ignorovat ho by bylo jako vrhnout se s pilkou na železo po prvním nosu či uších.

Dráha, kterou kapela za léta své existence procestovala, je nezanedbatelná. I když pomineme diskografii a podíváme se na koncertní činnost, neuděláme hudebnímu detailistovi přílišnou radost. „Static Tensions“ tento vývoj jasně zrcadlí. Za svých čtyřicet minut čistého času totiž nejenže dokáže přichystat nejedno překvapení v podobě novotin, ale přináší hlavně všechno to, co na hudbě značky KYLESA přijde poutavé a co mám rád.

V první řadě bych rád pochválil zvuk. Je čitelný, příjemný a velmi rozpoznatelný, avšak nejedná se o nic křišťálově čistého, syntetického a v tomto případě rušivého. Pocit, že zvuk se k uším valí jakoby z oparu a chuchvalců kouře, jaký jsem měl třeba právě na debutovém CD, je i zde a já jsem za ty bílé obláčky jedině rád. Psychedelické kejkle jimi normálně prochází jako nůž máslem a bláznivá rytmika s nimi dokonce příjemně rezonuje. Vůbec, celkový feeling a jeho odkaz v nazvučení je nepřehlédnutelný pro každého, kdo již s KYLESA měl co dočinění. Těžkost a pádnost kombinovaná s propastnou a místy až šimravou lehkostí a otupělostí, vyvolávající občasné závratě a šimrání u žaludku je zde na místě stejně jako lehké klepání na dveře staré známé katarze. A to navíc není výsadou čistě jen zvuku. Hudba je s ním totiž v příjemné symbiose, jak se sluší a patří. Obstojnou a temperamentní rytmiku dvou párů bubeníků v zásadě jistí a melodizuje baskytara, která je (možná i na úkor ostatním nástrojům) pro mne lákadlem číslo jedna. A ne jenom proto, že čistě subjektivně jsem na tento nástroj velmi zatížen. Její linka totiž provází celé album (dle mého) ve fakt pikantních odstínech - agresivně houpavá klouzavost zavčas střídá melodická podkresovka, která umocní úvod a průběh nastupujících kytarových spirál a nezbedností. Přičemž duo elektrických kytar, přicházející nyní na paškál, snad omluví předchozí drobné přehlížení, neboť již zmíněné linky a "zpěvnost" je hlavně jeho práce. Je příjemné sledovat, kdy jsou jejich struny ještě řádně nabroušeny a kdy se již lámou a tupí v rytmu štěpícího se perkusního jádra. Skvělá dravost a svižnost celého mixu prostupuje kompozicí v různých barvách, nejčastěji však ve fantaskních odstínech psycho fialové a temně rudé, což dává jednak posluchači iluzi kyselosti a přijatelné nezdravosti, ale zároveň nenechává stát za dveřmi ani morbidní přidrzlost a sladkost, stejně jako až pubertální mazlivost tetičky ironie. Jistě i díky výbornému vokálnímu duetu, přičemž oba frontmani vykonávají velmi dobrou práci jednak s již zmíněnými kytarami. Nelze opomenout ani střídání téměř až divadelních úloh a rolí obou spoluhráčů; navíc Laura samotná užívá i čisté, velmi mladě znějící polohy svého hlasu, které však dokáže během chvíle zpětně poskytnout k běsnící symbióze.


Dobrý dojem nekazí albu ani vyváženost. Ta jako vždy není stoprocentní, přestože skladby se těší dobré kvalitě a jsou nápadité. Konkurovat něčemu takovému, jako je "Unknown Awareness", "Only One" nebo vyloženě jalově rozjařené skladbě "Scapegoat", není totiž vůbec snadný oříšek. Nejsou to však mezery veliké a na krásném úsměvu „Static Tensions“ toho skutečně moc nezmění.

Ať již mohu mít k prvotině KYLESA jakýkoliv respekt, nelze nahrávce z března loňského roku upřít značné kvality. Z této kvalitní práce si odnáším pocit toho, že nejenže se naši přátelé vypořádali se statičností a nezůstávají na jednom místě, ale zároveň bourají a překonávají předešlé mety (mezi ně patří i předchozí počin „Time Will Fuse Its Worth“) a míří stále výše. Možná proto jsem ve velikém očekávání, co přinese deska následující. Na druhou stranu, co nyní s obavami? „Static Tensions“ je po všech ohledech dotažená záležitost, takže je někam rychle zahrabte… A pokud ani to nepomůže, tak ať se kyvadlo klidně párkrát zhoupne...