Když jsem před nějakými dvěma lety psal recenzi na tehdy aktuální „Kovy odjinud“, vypadalo to, že se přechodem z válečného black metalu k experimentálnu stala z WAR FOR WAR pokladnice jinde nepoužitelných Morbivodových nápadů. A první ukázka nového materiálu tuto teorii ještě podpořila. Skoro bych tehdy dal ruku do ohně za to, že každá další studiová práce může být diametrálně odlišná od čehokoli předešlého. Jinými slovy bych mohl označit WAR FOR WAR za prezentaci aktuálních „úchylek“ jejího jediného člena, od kterých byste vlastně neměli čekat naprosto nic, protože výsledek by vás pak mohl slušně zaskočit. S příchodem „Věže smrti“ však musím podotknout, že realita je mnohem obyčejnější a předpokládanější – tedy alespoň prozatím. Morbivod se i napodruhé rozhodl pro textovou tématiku a hudební vzezření tak, jak je známe ze zmiňovaného hornického debutu. Otázka zní: Je tento fakt kladem či záporem? Nenechte se zmást, „Věž smrti“ není znovu vyvařenou vodou „Kovů odjinud“, to zase ne. Máme co dočinění s jejím přímým a logickým nástupcem, který pevně usazený v důlním vozíku projíždí již známé šachty, jejichž slabá místa suverénně upevňuje a pokračuje dál do neznáma. Pokud jsme minule mohli mluvit o jakési schizofrenosti, která dělila desku rovným dílem na, dejme tomu, progresivní black metal a tribute legendární české kapely Master's Hammer, nyní již takovouto možnost nemáme. Morbivod si dal na celkovém vyznění více záležet a oba proudy propojil v jeden. Je fakt, že jsou tu skladby, které bychom mohli stále řadit k tomu či onomu, valná většina „Věže smrti“ je však o krok dále. Nezřídka se nejdříve koupete v charakteristickém rukopisu minulých WAR FOR WAR, abyste se na křídlech klávesových partů a známého vokálního projevu přenesli do roku 1991, tedy alba „Rituál“. V lepším případě je symbióza tak samozřejmá, že nad ní ani nepřemýšlíte. Punc originality bych ale hledal v umu prezentovat inspiraci kvalitně a do velké míry po svém, což zvládají WAR FOR WAR bravurně.
To, že „Věž smrti“ zachází ještě dál, dokazuje premiérové využití čistých vokálů, které se často stávají nejsilnějšími body celé desky. O party, které se vydařily o několik set procent lépe než v případě minulých desek Stínů Plamenů, se podělil Morbivod s Throllmasem (Trollech) a Blackiem (Cales, ex-Root...). Poslední jmenovaný si pak vzal do šenku jednu ze dvou výrazných odbočení od standardu „Věže smrti“ - skladbu „Most“. Chraplavý hrdelní projev nemálo připomínající velikána Quorthona se do potemněle pomalé výpovědi o zničení někdejšího původního města skutečně hodí a bez debat se jedná o jeden z vrcholů celé nahrávky. Za mnohem větší úlet, kterým War for War dávají za pravdu mé počáteční teorii o „prezentaci aktuálních Morbivodových úchylek“, lze ale považovat skladbu sedmou - „Technologii těžby“. Na posluchače v tomto případě vybafne regulérní old school techno „made by early 90's“. Tuto skladbu si musí zamilovat snad každý, kdo jí dá dva a více poslechů. Jednoznačně nejnávykovější část „Věže smrti“.
Pojďme se na závěr trochu paradoxně vrátit na začátek. „Věž smrti“ je oproti svému předchůdci mírně dotaženější, co se obou hudebních směrů týká. Na druhou stranu se posluchač již nedočká takových kudrlinek a kytarových experimentů, které „Kovy odjinud“ nabízely. Rok 2010 v podání WAR FOR WAR je komplexnější, mírně přímočařejší a lehce rychlejší. Strunovou progresivitu nahradily především početnější a propracovanější klávesové motivy. Možná, že je to trochu škoda, trojice odlišných skladeb - techno „Technologie těžby“, temně atmosférický „Most“ a pocta Rammstein „Uran, uhlí, železo“, totiž stojí za to.
