Když jsem se tak díval, jak se k hromadné spokojenosti zaplňuje sekce Relics klasickým, známým i neznámým blackem, zapomněl jsem přivřít kdesi ve svém nitru trochu škodolibosti. Takový ten odporný plivanec skeptika a vůbec člověka, který ke všemu musí mít tisíc připomínek. Je načase znesvětit nově vzniklou sekci, neboť animálností je plný svět a člověk ani pomalu neví, do které hudební popelnice se podívat po větším marastu. Pokud rádi blouzníte na hranici hudebního bezdomovcování a rádi boříte hudební (ehm, jakákoliv) dogmata, jistě vašemu zraku neušla nahrávka, na kterou mne před pár lety dostal kolega Dalihrob. Čekáte dnes zlo? Druhé dveře prosím. Tady nejste v půjčovně kostýmů. Tady si prosím naberte čerstvosti, kolik hrdlo ráčí a z jakéhokoliv soudku. Chcete něco z pekla běžného života? Tady, tahle naběračka u těch olihní... Nebo něco zásvětně šíleného? Pane, kousek od těch závitků...přesně tam. Nebo stačí-li vám úhledný kousek každodenní iracionality, jste zde správně! Zkrátka, najděte si přesně to, co chcete najít, bez svazujících formulací a zbytečných forem. A dnes se bez nich obejdeme i v hudebním ohledu. Bude totiž řeč o jednom z nejzásadnějších noisových alb japonské scény - a to sice o „Frequency L.S.D.“ od projektu MASONNA. Uvažuji nad tím, co o Maso Yamazakim úvodem napsat a záhy to chaoticky mažu. Hned vysvětlím proč. Potřebuje snad umělec, který je jedním z noisových průkopníků od poloviny osmdesátých let, nějaký obsáhlejší úvod? Hijokaidan, Merzbow, K2, The Gerogerigegege, Government Alpha... Staří, mladí, známí i méně známí bolestní konstruktéři japonského harsh noise. A přesně zde má MASONNA své neodpáratelné místo, protože pitvat a polemizovat o tom by znamenalo rafinovaně do svého grilovaného kuřete nenápadně propašovat o nějaký střep více.
Rozepsat a vyložit album s podivným názvem a bookletem atypických rozměrů se dá přirovnat k sebevraždě hudebního kritika. Dalo by se ve skutečnosti shrnout jedním hodícím slovem - noise. Zkrátka hluk. Nepořádek. Bordel. Změť. Randál. Lomoz. Chaos. Směs maximalismu a minimalismu. Zvuk vytažený až za rozměry lidských možností. Ano, tato šílená a divoká zahnívající mršina je narvaná až k prasknutí snad vším, co si zamanete. Hlavně však šílenstvím v různých podobách. Od chorobné chuti hrát si i s těmi nejzvrhlejšími futuristickými představami po rozpad osobnosti a duše. A stačí si s diskem pohrávat mezi prsty jen trochu neopatrně - a ostré hrany nosiče projedou tímto naditým měchýřem jako nůž máslem a to neuchopitelno se s explozí rozstříkne po stěnách... A komukoliv zákonitě dojde, že ostrost a vyhrocenost je teprve na začátku.
Čtrnáct nepojmenovaných zvukových stop plných rachotu, řevu, průrazných efektů, tříštivosti a bezbřehého zmatku provede posluchače světem paradoxů. Od propracovaných a neuchopitelných struktur, které boří jedna druhou a přiživují se na té zesnulé, k aktům naprostého zvukového puritánství. Prolínavost a stupňovitost, záhy často bořená a mísená jako zrnka luštěnin, vytváří v dutinách i mysli svérázné křivky a útrpné spirály - pokud se důkladně a dobrovolně položíte na tento hudební kříž a zapojíte fantazii v obrátkách nejvyšších, bude vám pádnost a špičatost hřebů přinášet i neskutečné pocity očištění a katarzi. Umění vcucnout své nicotné vědomí mezi drtící příčes a nechat se rozšlehat tisíci ostrými lanky, patří k jisté nutné výzbroji při experimentování s touto zvláštní formou hudby. Bez této drobnosti a taky nadhledu, smyslu pro sebeironii i bezbřehé fantazie se totiž nepřebrodíte ani první skladbou. A je to možná dobře. Hudební stimul? Možná... Třeba je to ono pravé slovo. Tak či tak, hrací doba uplyne v mimosvětském zastavení právě tak akorát, aby si člověk dokázal utřídit své myšlenky či péci své hrady z oblačného těsta.
Existuje několik druhů lidí. Někteří vnímají nahrávky tohoto druhu jako hotové skvosty, jako smilování. Jsou však i tací, co jim nemohou přijít na jméno nebo je neznají či nechápou. Pokud se ovšem dají pochopit. Dle mého dnešního tónu lze snadno vydedukovat. na které straně barikády stojím já. Vřelý vztah k tomuto netradičnímu a velmi specifickému japonskému nehudebnímu fenoménu však nicméně není nic, co by tuhle recenzi/nahrávku mělo nějak glorifikovat nebo strhávat na stranu subjektivních chvalozpěvů. Odvykládal jsem tu pouze drobný výklad toho, jak někteří posluchači mohou desku vnímat - navíc v hlavě klepe další otázka. Lze z toho, co jsem napsal, vydedukovat nějaké klady a kvality? Těžko říci, názor je zase jen a jen na čtenářích. Dost z vás bude možná nadávat, někdo bude třeba potěšen, ale tak už to u minoritních "hudebních" žánrů chodí... „Frequency L.S.D.“ je skvost. Cosi divného, co z neznámého důvodu vyrostlo na záhonku, nehodí se to tam, ale projevuje neskutečnou touhu po existenci mnohem více, než ty tisíce uniformních a takřka umělých květin. Že se na to nedá dívat? Ale kdeže... Však on se vždy najde někdo, kdo si pro svou potěchu rád natrhá škaredých květin. Prašivky v lese jsou taky obživa lesním nezbedům a jiné havěti. Každému, co jeho jest. Císaři jeho mince, Bohu ovečky a hudebním kydalům prvotřídní hnůj. A proto - říkám to speciálně dětem - nešlapat a neničit!
