Tak jako břitva pomalu (ale jistě) vykousává vousiska italským galánům, stejně tak si na lehkých baletních nožkách přicupitalo další vystoupení svérázného nihilisticky-perverzního kabaretu, jenž se zve Spiritual Front. Dosud poslední z desek "Armageddon Gigolo" byla totiž dílem, které do jisté míry vyvolávalo kontroverzi a nejistoty v očích vážných příznivců staré a klasické tvorby. Osobně chápu tyto pocity, a přestože jsem si velmi oblíbil rané desky, znamenal pro mne "Armageddon Gigolo" opravdu hodně, jak na poli myšlenkovém, tak hudebním. S blížícím se potomkem, který již dle prvních preferencí (vzpomeňme na pro mnohé skandální video ke skladbě "Darkroom Friendship") působil dojmem hýčkaného a zženštělého Oblomova provoněného dámským parfémem a červeným vínem, se objevilo i několik velmi ostrých a nekompromisních názorů, které stihly „Rotten Roma Casino“ pohřbít a odsoudit. Prakticky dříve, než stačilo album vůbec vyjít a prokázat nějaké kvality. Ale takový už je život, každá změna je snášena těžce a její prospěšnost/zbytečnost se projeví až po určitém čase. Do té doby ať víno teče proudem... Poté, co jsem se rozhodl připravit čtenářům malý náhled do tohoto "zkaženého zoubku", byl jsem konfrontován s řadou osobních dilemat i podnětů zvenčí. V první řadě fakt, zda se něco takového, jako současná tvář Spiritual Frontu vůbec ještě na šedé stránky Mortemu hodí, druhým problémem byl styl, jakým hodlám recenzi zpracovat. Chtěl jsem se s tímto oříškem (nutně vymáchaným v čokoládovém krému) vypořádat po svém a i přes jisté nemalé sympatie nevyslovit žádné číselné hodnocení. To totiž postrádá význam. Už možná právě proto, že přestože "Rotten Roma Casino" pouze dotáhlo k dokonalosti načatý směr svého předchůdce, působí a mrká na svět zcela jinak. A nutno říci, že přestože by to zprvu málokdo řekl, je to velmi rafinovaný a zrádný kukuč.
Ať si každý zvolí, jaký ochranný filtr je pro jeho kritické brýle ten pravý.
Otevřít po čtyři roky zavřené dveře a přetvořit atmosféru svého předchůdce je vždy docela problematický a často necitlivý krok, ovšem tomuto mladému hudebnímu šibalovi se povedl vcelku zajímavý alchymistický kousek. Osobně přirozený přechod od smutného a pochmurně dekadentního zasnění z hlouby náleven a záhybů mileneckých postelí do přístavních ulic za rozbřesku s vůní nočního hýření a zvuky mrouskání koček mi přišel velmi příjemný. Nálady zůstaly nostalgické, zasněné a optimální tíže, na druhou stranu se změnilo jeviště a vnímání celé scény. Poloopile smutné, ale do jisté míry hravé a plné vzpomínek - přesně takové na mne působí "Rotten Roma Casino". K dosažení těchto pocitů je - jak nečekané! - dosaženo sérií různých hudebních variací a modelováním melodií skrze různé nástroje. Posluchač není ochuzen o lehkou a zasněnou kytarovou linku (vzpomínáte třeba na "Autopsy of Love" nebo "I Walk The (Dead)Line"?), lehkou, ale znatelnou přítomnost smyčcových nástrojů, ale i harmoniku a další instrumenty, které dávají albu skutečně komorní a pouťově dětskou atmosféru. S nádechem zamilovanosti. A taky s pocity, jako když jíte velmi oslazený jablečný koláč.
Nedílnou součástí je totiž i nyní nakousnutá nasládlost. Vhodným a méně hanlivým synonymem by byla "pouťovost", nicméně tato druhá verze není zřejmě příliš srozumitelná. Je to však velmi příjemný a účelný cukrkandl. Samozřejmě se najdou tací, kteří budou tohle mé tvrzení vyvracet a nasazovat různé posměšné obličeje. Ale tak - znáte to. Polštář a revolver nebude pro mafiána nikterak těžké sehnat, že? Na druhou stranu, v čem tkví ta účelnost. Pusťte si „Rotten Roma Casino“ a kochejte se tou detailností, malebností, kočičí hravostí, roztomilými květinami v oknech a přesto v dokonalé komplexnosti. Za celou dobu, co SF sleduji a poslouchám, jsem z jejich produkce nepřičichl k tak vyváženému dílu. Tvrďte si cokoliv, ale klidně můžeme považovat novinku za odlehčenou, nedostatečně spirituální či hlubokou, ne tak náročnou, ale nikoliv za nevyrovnanou. Na albu není jediný moment, který by mne nudil a který by nepasoval přesně mezi žaluzie nálad. Natož výrazněji rušil.
I přes znatelný popový ráz, kterým se nahrávka odrazila od hladiny časů předešlých, si nemyslím, že by se jednalo o masovou či levnou záležitost. I když... Levnou jak v kterém ohledu. Pokud přichází na mysl levnost gest pouličních slečen, ukřičených a rafinovaných reklam či kýčovitým suvenýrů, sterilnost kasin a dalších podobných míst, není to tak dobře? Právě onen kontrast mezi tímto světem a světem italského temperamentu, opravdovosti a odvážných gest je dle mého právě na místě.
Zaměřím-li se zběžně na jednotlivý výčet skladeb, jež mne dokázaly zaujmout, nezbývá mi jenom si lehce povzdechnout. Není zde snad jediný kus, který by se mi nelíbil nebo nezapadal do konceptu. Jak jsem již řekl, příjemně vybroušená celistvost. Drobné dílky jako "Kiss the Girls and Make the Die" nebo "Odete" patří jistojistě k tomu nejkrásnějšímu, co jsem od SPIRITUAL FRONT měl čest slyšet (hlavně pak druhá jmenovaná).
Co bych tak měl nové desce vytknout? Při prvních posleších jsem chtěl trochu přiostřit možná díky pocitu, že deska není brána tak vážně, nicméně nyní jsem toho názoru, že jí odlehčenost a nadhled zkrátka sluší. Je docela dobře možné...ne, spíše hodně pravděpodobné, že mám v ruce zcela odlišnou nahrávku od jiné kapely, které s původními SPIRITUAL FRONT spojuje akorát tak název a lehký nostalgický nach předchozích časů. Na druhou stranu, nepřijde mi to proto "teplé", "trapné" nebo "špatné". Spíše kvalitní. Kvalitnější než kdy dřív. Staří příznivci a milovníci snad prominou. Kdo ne?
