S faktem, že v zemi s vládou hvězd a pruhů působí plno zapomenutých, nových a neotřelých kapel, jsem přistupoval i k debutovému albu VIT. Ke kapele, která by mohla splňovat jak neoposlouchanou novotu, tak netradiční styl hraní. Ruku v ruce s tím, že jejich průvodní vizitka nese tvar experimental black, jsem byl opravdu zvědavý, do čeho se pouštím. Vícero novinek se pokusím z kapely vyloudit formou připravovaného rozhovoru, teď si budeme muset vystačit s tím málem, co je k mání. Tedy s následujícími termíny - debut, vlivy blacku, doomu, údajně i grunge nebo náznaky country. Hm, paleta odstínů je poměrně odvážná, uvidíme, zdali je stejně odvážná i realita. VIT jsou kapelou hudebně neortodoxní, prolévající svůj ´skoro black´ kde čím, ale v otázce svého přesvědčení mají naprosto jasno. Svými texty plnými nenávisti ke všem svatým tnou docela ostře a rány na duších všech černoprdelníků musí být pěkně hluboké. Představa, že by měli všichni shořet a až dohoří, tak být uloženi v prach starých uren, není pro milovníky otlačených kolen a sepnutých rukou zrovna dobrou vyhlídkou. Opěvována je mytická krajina Swansylvanie, jejíž pravidla jsou tímto antikřesťanským postojem zřejmá. Po hudební stránce je už fungování VIT více diskutabilní. Album se nese povětšinou v pomalém, maximálně střednětempém rychlostním stupni, s tím, že dojde i na nějaké ty rychlé výpady. Ty jsou ale po celou dobu kroceny hustými stěnami kytar těžké prostupnosti. Znaky jisté neotesanosti, která naplno propukne právě v pomalých a ještě pomalejších částech, je uhlazována akustickými pasážemi a ani ty blackové prvky nepůsobí tolik obludně, jako právě VIT v nejprudším zpomalení.
Sound alba je pochystán velmi rafinovaně, kdy se na jedné straně nedočkáme bordelu ve stylu ´studio pod pohovkou´, ale vše je stejně hnáno k nastražené hlučné špinavosti. Vyznění směřuje k nejvíce možnému dřevnímu metalu, kde musí být slyšet každý pohyb struny, každý škrábanec, ale přitom jako by to bylo celé falešný poplach. Nějakým způsobem definovat mantinely této kapely, bude spíš na každém z vás. Kdybych na chvíli zapomněl na slušné vychování, nazval bych produkci VIT vidláckým drsnometalem. Po celou dobu se totiž nad albem vznáší nálada pravého amerického venkova, do noci ševelících cvrčků, chlapů ve zpocených flanelkách houpajících se na křesle verandy a žvýkajících tabák. Jako bychom stáli uprostřed zapadákova. Skutečnost je taková, že pojmenovat jejich tvorbu po hudební stránce jako black/doom by mohlo být dost zavádějící. Poměrně často se tu setkáme s využitím akustických kytar, jejichž nazvučení nahrává místnímu folkloru, tedy country. VIT zkrátka neukojí pravověrné blackers, ani melancholické ucho zadumaných jedinců, oni se shlédli ve zvláštním prolínání obou směrů. A na slovo zvláštní bych kladl zvýšený důraz. Ona tu svým způsobem ta melancholie, rozostřená nostalgie či přiškrcená epičnost je, stejně jako šlehající zlo, ale vše tak trochu v jiném balení, než jsme zvyklí a s jiným návodem k použití. Musím přiznat, že dostat se "-" na kobylku je prací pro zkušenější ´kaubojs´. Swansylvania působí jako tvrdý kraj a její příběhy jsou dlouhé a mnohdy komplikované. A přitom se nejedná o nějaký extrém hnaný na tu či onu stranu. Ale má svou pravdu a hlavně svou atmosféru, a to je to nejpodstatnější.
Proměnlivá nahrávka zakončená množstvím otazníkům, kterých se podařilo umazat od samého počátku jen několik. VIT, to je black zahraný za denního světla a s vůní hnoje nechutně rozbíjejícím poslední zbytky dýchatelna. Je to i doom zahraný v polích nedaleko statku s nohou opřenou o traktor. Je to zjemňovaná hrubost postrádající veškeré slitování, a to s nositeli víry především. Povětšinou pomalá hudba polykající mnoho vlivů je ale v první řadě poctivou prací.
