Žáden Bůh nás nestvořil. My jsme stvořili Bohy! Žáden Bůh nás neposlal na tuhle zasranou planetu. Žáden Bůh nás nezachrání před smrtí!Smrt je jen a pouze zkurvený konec.
Bůh je nemoc, mor, nákaza nákazy, důvod, proč jsme jen nákaza. Bůh je skvělá mystifikace!
Žáden Bůh, žáden Satan.
Ať už s tímto tvrzením souhlasíte, či nikoliv, jde právě o základní koncept nové nahrávky francouzských heretiků OTARGOS.
Něco, co připomíná zohyzděný plod nebo výtvor bezcitné přírody s pouhým nápisem „No God, No Satan“, toť první pohled na ono dílo.
Již s velikým předstihem vypustila kapela svůj velkolepý videoklip ke skladbě „Cloning the Divine“. Na tuto skutečnost reagovali hudební nadšenci stejně pozitivně jako všichni konzumenti pohyblivých obrázků. Někteří dokonce pasovali tento klip na nejlepší v BM končinách, těžko potvrdit, či vyvrátit…
Hudebně zaznamenala kapela opět veliký skok dál. Tentokrát se OTARGOS nejenže zvukově vytříbili, ale také pootočili o nějaký ten stupeň jiným směrem, to vše je samozřejmě zřetelné již v samotném klipu.
Fakt, že muzikanti upustili od své nezkrotné přímočarosti a vydali se cestou maniodepresivní-fyzikálněobscénní-cosmodekadence, kdy učarovávají spíše husí kůži nahánějící atmosférou, než hráčskou zručností, může většina vnímat jako úpadek, jiní jako naprosté pozitivum, snad i vrchol slasti…
Je pravda, že „Cloning the Divine“ je nejrychlejší a nejblackovější záležitostí nahrávky, o tom není pochyb, avšak ostatní zářezy nezanechávají o nic horší dojem, i přesto, že jsou poněkud odlišné.
Stále častější down-tempo je znamením nepříjemné úzkosti a do morku kostí se zařezávající bezmoci. Kytary se ozývají ve stále stejných intervalech a ve vzduchu visí něco tajemného.
Jen velmi těžce popsatelný zvuk mi evokuje jakýsi futuristický operační sál s mnoha extra ostrými břity… Ledový chlad, precizní omámení spolu s nelidským personálem. A právě tento zvuk je dokonalou partnerkou všem nástrojům, které jsou v absolutně dokonalém souznění.
„No God, No Satan“ může velmi jednoduše připomínat černou díru. Stačí se zaposlouchat do sedmé skladby v pořadí „Cuius vis hominis est errare“, která ve svých deseti minutách skrývá veškerá kouzla i temná zákoutí těchto vesmírných těles.
Častokrát přemýšlím, v čem je největší síla a podstata této nahrávky. Nebudu již tak jako minule říkat, že jsou prolomeny hranice a BM spěje do další epochy žití, to by bylo poněkud pošetilé. To, co dělá z „No God, No Satan“ skutečný skvost, je její neuchopitelnost, skutečnost, že si nemůžete říct „luxusní black, takhle to kdysi hráli tihle a tihle“- jednoduše NEEXISTUJE. Bohužel s sebou tato neblahá vlastnost přináší spoustu obětí. Ne právě každý je schopen přejít takto obrovský skok v čase a hodit starší tvorbu za hlavu…
Napadá mě bohužel otázka, jak dlouho ještě dokážou Francouzi plodit takto jedinečné nápady. Každá studnice má své dno.
OTARGOS nejsou na scéně ani jedno desetiletí a jejich tvorba se již nyní pyšní skutečně úžasnými kousky. Neskutečně obrovský posun a skladatelská genialita v žádném případě nemůže nikoho ponechat chladným, to je bez debat. Pokud holdujete bezpohlavnímu hi-tech black metalu, prosím následujte mě…
K recenzi poskytl: Season of Mist
