Je tomu dva roky a kousek, kdy kolega ALL recenzoval debutové album „Northwind's Ire“, a kdy jsem s DRAUGNIM poprvé přišel do styku. Ještě dnes hodně rád vzpomínám na ty časy, kdy se mi ve starém autě (budiž mu země lehká) CD točilo ráno co ráno po cestě do práce. Abych však v této recenzi pouze nevzpomínal, pojďme se věnovat přítomnosti, a tedy „Horizons Low“. Desce, která buď posune DRAUGNIM do širšího povědomí a poukáže na talent kapely, nebo bude pouze další nevýraznou a šedou skvrnou na hudebním poli.Pokud s DRAUGNIM přijdete prostřednictvím „Horizons Low“ do styku poprvé, jistě vás překvapí zvuk, který nahrávka má. Zatímco se totiž většina black metalových kapel posouvá k absolutně nezajímavému zvuku, který se snaží být moderní a čitelný, Fini jdou zcela jinou cestou. Jsou si moc dobře vědomi, že jejich hudba nikdy nebude o precizní produkci (nebo alespoň nemusí být), protože má našlápnuto někam úplně jinam – směrem k atmosféře. „Horizons Low“ je velmi intenzivní nahrávka, která je prošpikována perfektními melodiemi, z kterých sever doslova dýchá. Právě zmíněné melodie by nikdy nebyly ani zdaleka tak uchopitelné, nebýt lehce zašpiněného zvuku. Ať dojde na akustickou vyhrávku nebo melodický kytarový nástup, který po chvíli doplní velmi decentní klávesy na pozadí, vždy je vše perfektně uvěřitelné a zajímavé. A to nemluvě o chorálech, které z pozadí vstupují do hudby v momentech, kdy je to skutečně adekvátní. Z prezentované muziky není cítit žádná póza, a to ani na chvilku.
Celek působí jako jedna velká epická výprava, kde hraje samozřejmý prim black metal. Ano, na internetu jsem četl různá přirovnání; blackened pagan metal, black/pagan metal, epic black metal atd. Já bych si však s dovolením všechno toto škatulkování odpustil. Kolega All přirovnal hudbu DRAUGNIM k Moonsorrow, což nelze vyvrátit ani potvrdit, nicméně obrázek to nějaký dělá. Abych byl však upřímný, DRAUGNIM si na „Horizons Low“ hledají svůj vlastní styl mnohem intenzivněji, než tomu bylo na debutu. Pokud touto deskou chtěli zlomit jakási přirovnávání ke známějším spolkům, u mě se jim to podařilo, neboť během poslechu necítím žádné předsudky. Jistě, hudba není nikterak závratně novátorská, a to se ani nesnaží, ale je na rozdíl od tisíců podobných kapel podána tak, že dává smysl. Skladby mají struktury, gradují, jsou rozdílné; jednou výpravnější, epičtější, jindy zase přímočařejší. Ať je ale skladba, jaká chce, vždy v sobě má skryto alespoň několik překvapení, které postupně vystupují na povrch.
Pojďme ale nyní na negativa, ať album pouze nevychvaluji. Ke zmíněnému zvuku, který jsem tolik vychvaloval, se váže jedna věc, a tou je vokál. Ten je dle mě posazen až moc vysoko a občas se stane, že mi ruší prožitek z ostatních nástrojů. Jeho barvě a agresivnímu podání se však mnoho vytýkat nedá. Jen ho posadit o trošičku níž… Druhým negativem jsou pro mě některé rychlé pasáže. Ty mi v několika momentech přijdou jakoby chaotické, ale to je opět způsobeno zvukem. Ano, čtete správně, i na tak pozitivní věci, o které jsem na začátku mluvil, se dají ve finále najít negativa. Tím jsme ale také na konci. Víc toho nevytknu.
Na závěr recenze bych ještě dodal, že album nemá vůbec tendenci uvadat nebo nudit (a to při faktu, že téměř každou minutu hraje nějaká výrazná melodie, je až překvapující). Neuvěřitelně totiž graduje! Velkým finále je pak skladba „Bastion“, jež vidím jako budoucnost DRAUGNIM. Desetiminutový opus, ve kterém se vystřídá to nejlepší, co kdy kapela natočila, v podstatě dá posluchači přehled o tom, co očekávat. Pokud by se Fini na další desce vydali cestou „méně skladeb o delších stopážích“, vůbec bych se nezlobil. Kdyby si udrželi množství nápadů, které do „Bastion“ soustředili, nejednoho posluchače by přivedli k extázi. Skutečně majestátní konec tohoto díla! Atmosféra non plus ultra!
Dost už bylo ale slov. „Horizons Low“ je třeba slyšet. Posluchači, kteří mají rádi atmosférickou hudbu, by po albu měli bez váhání sáhnout. To samé by měli udělat ti, kdož si rádi poslechnou muziku, která má myšlenku, dokáže bavit a nevaří z vody. DRAUGNIM totiž upevnili své postavení nadějné kapely, rozvinuli melodie přesně tam, kam měli, to vše poskládali do perfektně fungujícího celku, a teď hrdě stojí před vámi. A je na každém, jestli zůstane stát čelem, nebo se otočí zády. Já se neotočil, a jsem skutečně víc než spokojený. Takhle nějak si představuji hudbu inspirovanou přírodou.
