Pokud si alba „Poisson Soluble“ a „Moissisure“ spojujete s tvůrčími limity, vyčleňte si čas a nechte se „Nostrilem“ odpálit na oblohu. Potrhlý multižánrový crossover, nazvatelný s pomocí autora samotného baroquecore, zde dosahuje vrcholu.
Přibližovat styl blížeji postrádá smysl. Třeba několika sekund pro představu, ale mnohem delší doby na vstřebání všech podnětů, jimiž IGORRR posluchače zahlcuje. Zásoba nerozbombardované hudby sice trochu splaskla, a kopanec do ksichtu už napotřetí není tak silný, jenže se zároveň naplno projevila šikovnost, s jakou Gautier Serre pracuje. „Nostril“ působí sebevědoměji i majestátněji (a tak kompaktně a provázaně, nakolik je to v případě igorrrovského světa možné). Skladby se chvílemi mění rychleji, než je možné stíhat, ale pokud jste už přičichli ke způsobu, jakým jsou vytvořeny, bude na vás spojení chytlavých akordů a „zlomených beatů“ působit mnohem elegantněji. Ne kvůli otupěným hranám, kytary i všechen elektronický šrumec stále bourá zdi, ale dík řemeslnému mistrovství patrnému v celé šíři až protentokrát.
Načež jsem naprosto neschopný vybrat, co vlastně zní nejlíp. Že by „Tendon“, kde je nám posté předvedeno, že jsme opravdu ještě neviděli a neslyšeli všechno? Skladba „Excessive Funeral“, šťavnatá a intenzivní stejně jako ňadra barokní divy obalená medem? Že by „Pavor Nocturnus“ - oblbující jednoduchou, ale fantasticky podmanivou kytarovou brnkačkou, nebo „Veins“, při níž už se nad autorovým gramofonem musel začít trhat časoprostor?
Ještě před pár lety IGORRRova popularita nijak zvlášť nepřesahovala hranice komunity spojené především s elektronickou hudbou, byť jsou nezřetelné kvůli velkému množství žánrů a subkultur. Postupně se ale francouzskému hudebnímu kacíři rozšiřují fandovské obzory - kromě určitého počtu lidí poslouchajících cokoli šíleného bez ohledu na žánr, má naději oslovit třeba uzavřené posluchače metalu a teoreticky i znuděné kusy z nekonečně velké mainstreamové bubliny, chodící o pátcích trsat na skáčko.
Čemuž nepřispívá jen univerzálnost každé skladby, v nichž dohromady zazní snad úplně všechno, ale okamžitá chytlavost a pochopitelně také dnešní rychlost šíření informace. Stačí na Facebooku místo sdělení o tom, že se připálila kapusta a do toho začalo sněžit, hodit skladbu, a dík labužnicky zvrácené kombinaci chaosu a nevinnosti je zaručená pozornost. I těch, pro něž jinak dva přechody na bicích po sobě znamenají už příliš velký odvaz.
Dostávám se tím k důvodu, proč si „Nostril“ stejně jako předchozí „Moissisure“ zaslouží nejvyšší hodnocení. Ne pro dokonalou hudbu - ani nemusíte alba moc studovat a rozebírat, abyste viděli primitivnost a povrchnost jednotlivých kousků - klavírní i kytarové motivy se zkrátka dříve nebo později, kdy nemelodičnost a nerytmičnost přestanete vnímat rušivě, omrzí, a k domácímu poslechu toho moc nezbude, ale kvůli skvělému pokusu zpřístupnit peklo pro všechny.
Síla IGORRRovy tvorby nevyjde najevo při soustředěném intimním prožívání u bábovky a čaje, ale v kontaktu s lidmi. Jde mimo jiné o cirkusové představení, jehož svůdnost a perverzita naplno funguje až při adekvátně vysoké hlasitosti, ve velkém prostoru a s početným publikem. Teprve tehdy naplno zapůsobí všechno kouzlo dělající výsledný zážitek stejně slastný a naplňující jako jízda barevně vesele vyvedeným buldozerem skrz klubovnu spolku přátel brzké večerky.
Díky geniálně vytvořenému mixu breakcoru, ostrých kytar a plejády dalšího, mají i čímkoli odvážnějším netknutí příležitost okusit, jak může být zničená hudba chytlavá a snadná. Pro ostatní jde o fantastickou zábavu.
