Ač se snažím i ke svým oblíbeným hudebníkům přistupovat s jistou skepsí a snažit se o neunáhlené závěry, existuje jistá řada privilegovaných, pro něž běžná měřítka neplatí. Čtenář, který zná mou neuživitelnou touhu a vášeň pro výtvory z kapes A. Juliuse, tedy jistě ví, že jej nedokáži posoudit objektivně a že existuje jen málo výtvorů, jež by se mému uchu nelíbily. Při znalosti této své slabiny, která mne vždy donutí slídit po dalších kouscích a utrácet za jisté sběratelské relikvie značné peníze, jsem se rozhodl ji taky jednou využít a zúčtovat i díky ní kvantum pocitů a informací, které jsem při posleších a dobrodružných hledáních o tomto velikánovi získal. Je jedno, zda se jedná o Der Blutharsch, spolupráci s lidmi jako Boyd Rice, Douglas P. nebo gen. Baby Doll nebo o THE MOON LAY HIDDEN BENEATH A CLOUD (který je, mimo jiné, jak titulek hlásá "předmětem dnešních řádků") - v té nepřeberné záplavě věcí mi bylo vždy jedno, jestli při letmém hrábnutí do tajů kabátu nahmátnu Husův popel nebo se rýpnu o hrot železného kříže. Totiž... Když máte dobrého vinaře, i při neosvětlené výpravě do sklepa máte jistotu, že váš jazyk si určitě nebude dodatečně stěžovat. Což ovšem zaručit nemohu, je fakt, že pokud si řádně neposvítíte, můžete utrpět kulturní kotrmelec a na chladné podlaze sklepa můžete krom střepů rozbitého skla pocítit i vlastní desilusi. Jako každý kontroverzní a tajuplný autor, jehož slova zní občas zrádně jen na půl úst, si i Albin odnese svá jistá tajemství do hrobu. Dobrá půda pro drby a pomluvy je to sice vždy, ale upřímně - koho dnes ještě zajímá nějaké "ten říkal, že tam ten někde něco četl"? Ale dost již těchto nesmyslných spekulací, které za zbytečné halekání na řádku vděčí akorát mým rozmarům. Nerušit! Kejklíři už přicházejí, takže rychle zaplout do davu čumilů na kostrbatých uličkách. Nebo si alespoň pootevřít okenici. Protože následující vlákna tohoto textového gobelínu patří už jenom Albinovi a Alz.

Než se pevně Julius upnul na rozvíjení a broušení svého potenciálu v Der Blutharsch, realizoval se prostřednictvím devadesátých let spolu se svou někdejší partnerkou Alzbeth v rámci právě THE MOON LAY HIDDEN BENEATH A CLOUD. A jejich společná hudební cesta byla stejně náročná jako samotný poslech její hudby (toto putování vedlo mimo jiné i přes stověžatou Prahu, kde se roku 1995 Albin objevil na jednom z prvních koncertů v rámci festivalu Nová Alternativa). Ale jak logika velí, tato práce přinesla kýžené ovoce. A tak když tímto středověkým a tajuplným mixem truvérských písní, pochodového military industriálu a rituálních ambientních ploch prosmýkáme, dokážeme nádherně rozeznat jednotlivé vrstvy a zdroje inspirací, které provázely projekt od počátku až k triumfálnímu, ale smutnému konci. Stačí vzpomenout náročného debutu, ve kterém posluchač plaval stejně obtížně, jako ledoborec zamrzlým mořem. Přitom stejně jako jeho následovníci – „Amara Tanta Tyri“ a „A New Soldier Follows the Path of a New King“ - přinášel spoustu čarovných nocí a hlavně položil koleje pro opus. Opus jménem "Smell of Blood But Victory". Když už jsem se na to vrhl tak podrobně, nemohu nevzpomenout velmi folkového EP „Were You of Silver, Were You of Gold“ splitu s ponurými Hybryds "Mahrd" nebo uchvacujícího vinylu "Kostnice", který přese vše zůstane asi tím nejlepším, co jsem od TMLHBAC slyšel. Dneškem privilegovaná nahrávka však nenese své řády neoprávněně, možná i díky nešťastným okolnostem ohledně rozpadu projektu. Jedná se o poslední řadové album, které před svým hudebním i osobnostním rozchodem dvojice vyprodukovala. Stalo se tak pomyslnou tečkou v roce 1997 za jednou hudební etapou v životě dvou umělců. A co by to bylo za finále, kdyby nepatřilo tomu nejlepšímu?

Jak album čtenáři co nejvíce přiblížit? Nějakou tu úvodní omáčku bychom již měli, pár slov o autorech též. Nastává nejtěžší část, ze které mne žádná záplava slov nespasí. Inu, "The Smell of Blood But Victory" je jedno velké vtažení do tanečního reje. Stačí neopatrně natáhnout ruku a první rozjařený kejklíř už nebožákem smýká na kostrbaté dlažbě. Takových dobráků během tohoto večera zažijete ještě hodně. Vystřídá si vás totiž osmnáct skladeb. A každá je silná v kramflecích. Bizarností celého hemžení je fakt, že tady se radovat a dovádět opravdu nebude. Čeká nás řada ponurých a těžkých témat, takže jen co se ocitnete v kole, veselé tváře minstrelů a šotků zmizí. A poutník-posluchač? Ten je vhozen do tíživého kotle zvaného Totentanz, skutečně jak vystřiženého z německých dobových rytin. Půvabnou a živelnou vypravěčkou je právě Alzbeth, pasována do role charismatické cikánky a čarodějnice. Její rituální přednes a zpěv, který připomíná skutečně velmi sugestivní zaříkávání na hranicích transu. Krom mystičnosti a odlesku dávných bájí a ústní slovesnosti přináší její hlas i téměř bestiální rouhačskou auru. Atmosféra sabatu či orgie jak vyšitá. Její hlas a poezie však dobře rezonuje s hudbou, což je neméně důležité. Když Alz totiž probleskuje mezi leskem pochodní, dostává se ke slovu Albin. A ten vypráví i beze slov. Tu a tam zavíří bubny žoldnéřské armády, kratičký pohled na upocené lidské ježky ověnčené standartami, které sem tam rozbije hudební či přímo hluková dělová koule. Zjemněme rytmus a soustřeďme se na lehké a přitažlivé vsuvky, které lehce dopadají jako bílý kapesník do ušlapaného bláta. Sem tam se mihne nějaký ten popěvek se snahou odlehčit všem hrůzám, ovšem v konečném důsledku je právě on tím nejdepresivnějším pilířem. Štěstěna je zrádná, slyšíte, jak se pohnuly její rty do cynického úšklebku? Dočkáme se i takovýchto hudebních imaginací. Vždyť času je na ně dostatek, více jak hodinu věnované různým symptomům války a vítězství v šarlatovém kabátu triumfu a pompy. Ovšem, stejně jako paličky bubeníků jednou ošoupou kůži bubnů, tak i s každým úspěchem či selháním leží krev. Nezdá se mi, že by však celé toto dílo plakalo nad oběťmi různých válek. Pokud se mýlím, omluvte mi, že jsem nahrávku opatřil až příliš cynickým nádechem. Nicméně, ať už byla vize tvůrčí dvojice jakákoliv, poukazuje na smutný a reálně krutý uzel historie, který se evidentně zaplétá i v dnešní době stále více. Banální myšlenka? Nebo je naopak album nadčasové? Ať už si myslíme cokoliv, album ilustruje něco vzdáleného a blízkého zároveň. A tak jednomu bude souzeno rozdrcení v soukolí porážky, zatímco druhý usedne pod praporci vedle tyranů. Kdo přijde kam? Co když jsme jenom dílem skládačky a náš osud je nejistý? O tom všem album vypráví...


Nyní zbývá už jenom říci pár vět ke grafickému provedení celého alba. Jednoduchému a vkusnému šedobílému bookletu kraluje fotografie něčeho, co každý z nás musí zákonitě poznat - jezdecká socha svatého Václava, patrona historických zemí našeho státu. Je pravda, že Praha je častou zastávkou Albinových koncertních i nekoncertních cest, na druhou stranu smysl umístění světce na titulní stránce obalu pro mne osobně bude asi navěky malou záhadou.

A jsme na konci. Jek z ulice se rozvalil všemi branami a míří k dalšímu městu na své trase. Zákoutí metropole nabírají opět své současné a hektické tváře, zůstal jenom odvěký šibalský úsměv. I mně je do smíchu, protože jsem si vzpomněl na svou středoškolskou profesorku českého jazyka, která díky Bohu tyto stránky nečte. Tohle totiž stoprocentně není její suchopárná objektivní recenze, a neboť na ní myslím v dobrém, jsem rád, že tu nyní netrpí. Možná tu ale sténal někdo jiný - a tím byl právě čtenář. I přes co největší snahu přiblížit tuto nestárnoucí (ale přeci jen dosti zastrčenou) klasiku, je mým starým špatným zvykem strhávat pozornost na samotnou formu recenze než na obsah. Nevím, jaká je justiční tolerance vaší trpělivosti, ale jedno mohu směle garantovat. Než dozní poslední tóny tohoto přenádherného díla, porozhlédnu se, kde nechal tesař díru. A pokud to nestihnu, tak mne navštivte na pranýři s plnou hrstí shnilé zeleniny.