Za projektem ANGANTYR stojí undergroundový pracant a black metalový nadšenec Ynleborgaz, jenž se v tomto roce propracoval ke svému čtvrtému albu, a protože má jeho projekt v celoevropském měřítku solidní postavení, domníval jsem se, že mě novinkový počin alespoň částečně hudebně zasytí. Opak je však pravdou. Nedá se sice komplexně říci, že „Svig“ „za nic nestojí“, když se honosí alespoň důstojnou atmosférou, ovšem to už dnes jaksi nestačí. Z celé kolekce mám pocit, že na ni pracoval utahaný autor, který neměl pohromadě dostatečný počet nápadů, ale přesto se pustil do nahrávání jen proto, aby mohl udělat zářez do své vlastní diskografie. Deska tak nějak plyne, utíká a najednou skončí. Stále mám dojem, že se jedná o nedodělaný polotovar… Co s tím? Pojďme raději ještě jednou na úplný začátek…Desku otevírá skladba „En Fjendes Død“, v jejímž úvodu zazní lákavé „kostelní vábení“ (za podpory varhan), které se posléze změní v očekávanou černou třaskavinu. Hudba ve středním tempu s občasnými rychlejšími výběhy přísahá na black metaloovu klasiku, ačkoli i lehké šimrání kláves má své zastoupení. Ale skutečně jen zdánlivé. Kytarové riffy v jasně mrazivé režii dominují všem skladbám naprosto maximálně – třeba takovou basu v podstatě nezaznamenáte a dost možná ji hlavní protagonista ani nepoužil. Nicméně první kompozice ještě jakžtakž kulminuje v závěrečném (krákoravém) recitátu, a tak se může posluchač snadno domnívat, že i následující skladby budou minimálně na stejné úrovni. Že tomu tak není. Neměnné a snadno předvídatelné postupy dělají z této nahrávky nezáživnou tryznu. V podstatě není ani rychlejších ani pomalejších skladeb, vše je sjednoceno do čistě nezáživného balíčku šedi, ze kterého lze vystoupit pouze zmačknutím tlačítka „stop“. A co si budeme povídat, zvuk také není doménou, pro kterou by se měl Ynleborgaz být v prsa. Inu, každý svého strůjce štěstí…
„Svig“ patří žel k podzemním deskám, na které se brzy zapomene. Při dnešní konkurenci jednoduše nemá šanci na úspěch. Opravdu jedinou výhrou je snad již výše uvedená nenávistná atmosféra, přenášená především diky kostrbaté dánštině a tradičnímu black metalovém „mrazení“. Z čehož vyplývá, že pokud si tuto desku naládujete do přehrávače právě v těchto zasněžených dnech, dost možná vám zpříjemní cestu vlakem. Více v ní však rozhodně nenajdete…
