AGALLOCH ukazují, že přijímat nezaujatě bez jakýchkoli očekávání, je někdy téměř nemožné, i přesto, že zkušenost volá po opatrnosti. Jak se jen netěšit, když s novým materiálem přichází zrovna tito američtí náladotvůrci? Jak po novince nic nechtít, když dosavadní tvorba vrchovatě naplňuje obsah slov "atmosférická hudba" a dává trpělivým posluchačům daleko víc, než jen nějaký soundtrack k zadumanému šlapání po šiškách? Tím spíše, když je odevšad slyšet nekritická chvála a ódy na geniální album?

Kapela se nevydává cestou akustického hraní naznačenou na „The White“, naopak hned poté, co odteče úvodní potůček, poměrně ostře hrabe do metalových strun. Ale místo nutkání ztratit se co nejhlouběji v agallochovském zasněženém lese, začínám mírně krčit obočí.
Decentní a zdánlivě jednoduše vyhlížející muzika vždy velmi lehce spojující prvky různých žánrů nefunguje s takovou samozřejmostí jako v minulosti. Co bylo dříve obratně sestavené v jeden velký, různorodý, ale zároveň kompaktní celek, v němž spolu vše obsažené výborně komunikovalo, nyní vypadá trochu uměle.

Některé pasáže znějí jako nahrané jinou, co do nápadů a prostředků mnohem chudší kapelou, jiné zase naopak skvěle fungují a probouzejí onen žádoucí pocit zasnění se a odpoutání od skutečnosti. Příkladem budiž pátá „Ghosts of the Midwinter Fires“, kterou bych nejraději rozstřihl na dvě skladby. Začíná jemným brnkáním - krásné a jemné rockové retro, v němž je zároveň jakási nadčasovost, ale v momentu, kdy začne sypačka a spustí se metal, mám před očima prachobyčejnou dvouakrdovou „hned, co se vyfotíme s warpaintem v lese, postavíme sněhuláka-kapelu“, která v garáži šmrdlá skladby o Perunovi.

Naopak, sedmnáctiminutová óda „Black Lake Nidstång“ i závěrečná balada „To Drown“ v sobě mají nepopiratelné nádherné kouzlo, půvabné pro svou nenápadnost. Najednou se přistihnete zcela vytrženi z reality, ztraceni v tónech, pohlcujících atmosférou i přesto, jak jednoduše se agallochovský svět tváří.


Právě tyto skladby však nejdůrazněji ukazují na nejsilnější stránky alba - jsou to prakticky všechny části, kde není vokál a bicí, které místy zcela zbytečně a trapně zní jako mlácení do koberců.
Opakované poslechy jsem pak nevěnoval většímu a většímu pronikání do všech tajů, ale přesvědčováním sebe sama, že jen chci od nové desky to samé, co od starých, čímž pádem leží problém na mé straně. K jednoznačnému závěru ve smyslu dobrého nebo špatného tak nedocházím. Jen říkám, že o geniální počin překonávající minulá alba v žádném případě nejde, protože je i navzdory probleskujícímu půvabu melancholické atmosféry zimní krajiny příliš těžké hodit za hlavu zmíněné nedostatky.