Vzpomenout si na onen spontánní podnět, díky kterému mám dnes na svém řeznickém stole IMPALED NAZARENE, je už téměř nemožné. Možná jsem jenom spadl ze schodů. Zkrátka, nedělejme si žádné iluze. Přestože jsem na kapelu totiž nikdy nedal dopustit a jaksi na ní i "vyrostl", vždy spíše hrobařila na okraji mého zájmu. A to i přes hodiny kvalitní či méně kvalitní zábavy. Ještě když se dnes řekne "Absence Of War Does Not Mean Peace", "Nihil" nebo "Latex Cult", vzpomenu si na chvíle, kdy jsem o tyto desky zavadil. S první jmenovanou jsem prožil takříkajíc čelní náraz. Ale i okraj mého zájmu má své okraje a po svérázném Manifestu jsem zatoužil pustit do bytu trochu čerstvého finského vzduchu z jejich dílny. Nová deska, na kterou musela fanouškovská obec čekat tři roky, je totiž zde."Road to Octagon", jak se mládě mrchožrouta zve, slibovalo naplnit pokoj a plíce nejen svěžím ovzduším. Otevřít okno není to samé, jako otevřít dveře. Logicky. A už už člověk čekal na pohřební zachrčení zvonku a zápach pekla tetelící se u prahu. Přijmout za návštěvu opilého dravého Satanáše s pořádným čírem a kolektivem dalších kreatur i latexových šlapek mezi vánočními svátky se jevilo i mne jako docela košér a fajn nápad. Realita však bývá vždy trochu jiná a někdy nás docela razantně povznese z pekelných hloubek zpátky na zemi.
Hudební rána sekerou či poslední nabití revolveru má dvě stránky mince. Začneme atypicky tou druhou. My všichni, co jsme se dostali do křížku s hudbou IMPALED NAZARENE, totiž moc dobře víme, že v posledních letech toto čtyřčlenné komando odvádí svou práci velmi precizně a profesionálně. Stačí vyklepat tyhle zvukové kosti z rakve a sešroubovat je k sobě. Tak součástkovitě a sterilně to zní a působí. Což je ovšem i kámen úrazu celé desky - a rázem jsme u první strany dukátu. Z místa, kde by se měl šklebit přidrzlý kozlík s vytaseným prostředníčkem v triku s portrétem J. Fritzla, unaveně mžourá vymytý a dobře oháknutý knížepán nepřítomným a strojeným pohledem. Dobré riffy a kvalitní pasáže pak získávají odlišný punc a místo burácení za dveřmi (i z reproduktorů) se ozývá sotva tichý klepot. Nepomáhá tomu ani divný a neskutečně plochý zvuk. Plastika? Křišťál? Ne, tohle spíše připomíná špatně umyté okno. Nikde ani stopa po krásné revoltě a špíně pankáčství. Nazvučení se tak pohybuje mezi dvěma extrémy - ale natolik nemotorně a nešikovně, že místo, aby využíval předností těchto dvou pólu a mixoval je v tom nejlepším poměru, akorát dává vyniknout tomu nepříjemnému. Pamatuji si, jak mne u IN dokázala dostat do varu kouzelná struktura zvuku, ze které jako pahýly trčely stopy jednotlivých nástrojů, pocity a vztek bublaly každým kouskem zpoza poklice formy a vše vesele odsýpalo. Oproti dřívějšku nejenže ubylo finské melodiky (což dost lidí jistě potěší), nicméně zmizelo i to, co dělalo hudbu Nazarenských hudbou.
I když budu novinku hodnotit bez srovnávání s předchůdci, jedná se i tak o docela vysušený steak. Některé momenty a skladby mohou bavit ("Cult of the Goat"), ovšem spíše vytržené z konceptu a stopáže alba. I těmto horkým chvilkám však chybí energie a šťáva, která dělá flákotu masa výživnou a chutnou. O koření ani nemluvě. Krásné jsou skladatelské kudrlinky a další exhibice muzikantského kumštu. Ale při nefunkčnosti celku sedí na lavici náhradníků a dělají to co zbytek. Nefungují.
Řádky mi pomalu dochází, a to jsem si ještě nepostěžoval na nudné bicí a divný obal, který evidentně za vtipem a nadsázkou předchůdců pokulhává. A tak dále... Nové album z hlavně IMPALED NAZARENE je pro mne tak trochu zklamání. Plochost a unylost v kombinaci s novými součástkami dle mého nikdy nedokáže roztočit takový rachotící nepořádek, který se povedl zábavným (a často odlehčeným) předchůdcům. I jako samostatný článek a řetěz sám o sobě však deska příliš nefunguje. I přes charakteristické prvky, které nahrávku lehce koření, nevyždímám z desky více, než kvalitně odvedený řemeslný průměr. Dle mého hodně slabý.
K recenzi poskytl: Osmose Productions
