I přes vlnu názorů, že pagan metal je již za zenitem, že scénu táhnou pouze komerčně úspěšné a nenáročné odrhovačky a že kvalitních pagan metalových kapel je skutečně poskrovnu, není žádný problém v undergroundu najít dostatečné množství ducha osvěžujících interpretů. Jedním z takových jsou i švédští FEJD. Ač jejich nyní již předposlední nahrávka „Storm“ kolegu Alla příliš nenadchla, mně se vyhlídky aktuálního počinu „Eifur“ zdají příjemnější.To, že by se hudba FEJD dala označit za metalovou i přes nepřítomnost elektrických kytar, je věcí všeobecně známou. Zásluhu na tom mají především dva aspekty. Tím prvním je nepochybně bicí souprava, jejíž charakteristicky metalový rukopis je v čistě folkové hudbě věcí nepříliš vídanou. Za aspekt druhý lze označit samotnou stavbu jednotlivých skladeb, která trpí totožně metalovým syndromem. Máme tak co dočinění s pagan (ne)metalem, který se od minula zas tolik neliší. Stále se pohybujeme ve vodách severského folklóru. Prim hrají housle a dechové nástroje, které tvoří jak základní stavební kámen, tak i vedoucí melodie. Co se hudebního stylu týče, nelze očekávat nějaké převratné hrátky s pagan metalovými hranicemi, FEJD si hrají na jasně vytyčeném pískovišti, jen k tomu používají své vlastní bábovičky. Hlavní devizou novinky je tak především originálnější a vydařenější invence ve skladatelském období.
Přestože jsem popsal hudbu Švédů jako téměř metalovou, otrlým metalistům „Eifur“ zřejmě příliš po chuti nebude. Podle mého názoru novinka osloví především folklórně založené jedince. FEJD totiž místy koketují i se středověkou zámeckou hudbou. V kombinaci s klasickým severským folkem se pak mnohem více pohybujeme na Beltaine festivalu, než na takovém Brutal Assaultu. Je to sice prapodivný paradox, nicméně přesně tak na mě „Eifur“ působí. Pokud se v tom všem tak trochu ztrácíte, mohl bych FEJD klidně přirovnat k „Landskjenning“ projektu Glittertind, který se z jakéhosi humpaa metalu prodral na loňské desce ke kontrastu podobnému. Tvorba tohoto dvojčlenného uskupení je totiž na první poslech také jasně pagan metal/rocková (zde nechybí ani ta elektrická kytara), avšak ve výsledku se přistihnete při tom, že vlastně metal, potažmo rock, vůbec neposloucháte. FEJD a Glittertind pak mají společnou ještě jednu podstatnou věc. Abych se přiznal, chvíli jsem dokonce začal uvažovat nad tím, jestlipak obě kapely nevede tentýž zpěvák. Skutečností je, že tomu sice tak není, avšak odstín, práce s hlasem a frázování jsou hodně, ale hodně podobné. Co z toho plyne? Líbí se vám Glittertind a neznáte FEJD? Chyba! A nebo obráceně – je to fuk.
Několik zásadních neduh však „Eifur“ má. Je například příliš dlouhá. Pouze jedna skladba překračuje hranici pěti minut, deska jich má ale rovnou dvanáct. Výsledkem je padesát minut hrací doby, které chybí výraznější záchytné body. FEJD po nějakém čase tak nějak spadnou do šedi nenápadna a podobnosti. Druhé polovině desky chybí skutečně silná skladba, která by posluchače nakopla, a on zapomněl, že se již začínal nudit. Od věci by zřejmě nebylo ani ozvláštnit stopáž zasněnou či skutečně atmosferickou baladou. Nebo prostě vybočit ze zaběhlého tempa jakkoliv jinak.
Protřelí FEJD by se možná mohli příště poohlédnout po tom, co dělá poslední Glittertind tak kvalitním a zábavným. Zde to totiž tak trochu postrádám. Nenechám si sice sáhnout na to, že mne velice oslovuje zmiňovaný metalovo/nemetalový paradox, zpěvákova práce s vokálními party, také některé skladby jako celek jsou velice silné. Na nejvyšší body ve stupnici hodnocení pohlcující vše výjimečné, nevídaně originální či skvostně zahranou klasiku to však nestačí. Nebudu ale k FEJD skeptický - „Eifur“ je jednoznačně deskou nadprůměrnou a sedmičku si zaslouží stoprocentně.
