Nemám rád split alba. Z jistého důvodu jsem k nim nikdy nenašel cestu. Povětšinou se nesou v duchu otřesné kvality, hudební rozpolcenosti a dojmu jakéhosi nuceného braku. Není se čemu divit, když důvodem těchto počinů jsou různé pitky či drogové jízdy mezi jednotlivými kapelami, které ještě často nejsou hudebně spřízněné. Splity proto většinou spojuje jakési kamarádské pouto a moc se nehledí na to, co bude jeho výsledkem. Ano, najde se pár výjimek, které musí potvrzovat toto pravidlo, ale není jich mnoho. Ale berte to spíše jako můj hodně subjektivní názor na samotný začátek.
V listopadu mě kontaktoval Jun-His z finských ORANSSI PAZUZU, že společně s jejich kamarády z kapely CANDY CANE nahráli split a že by byl rád, kdyby se recenze na něj objevila i na Mortemu. Věděl jsem, že se něco chystá, ale i tak mě Jun-His, samozřejmě příjemně překvapil. Jeho přání bylo tedy vyslyšeno…
Split album otevírají právě druzí jmenovaní – CANDY CANE. Kapela brázdící již dlouhou řádku let vody avantgardního metalu, mi doposud zcela unikala. Naše první setkání na této nahrávce však doteď připomíná jakýsi smíšený pocit, který se střídá v průběhu pětice skladeb zašifrovaných do čísel, která připomínají datumový formát. Instrumentální intro zapůsobí kvalitním zvukem a lehce vás napne v tom, co bude následovat. Po první minutě vše nasvědčuje nějakému melodickému blacku procpaného klávesami. Zdání lehce klame. Ono je to totiž trošku složitější a hlavně šílenější. Slovo avantgarda tu opravdu vykvétá do různých podob. Během těch necelých dvaceti minut, které CC na splitu mají, na vás vytáhnout všechno možné i nemožné. Kdo zná kapely jako třeba ZU nebo Carnival in Coal, bude asi vědět, co mám na mysli. V podobné, avšak ještě více extrémní formě to CC servírují přímo pod nos. Něco zní zajímavě a skvěle, něco působí až přeplácaným dojmem. Chvílemi se šílenost nahrávky zdá geniální, z ničeho nic si říkáte, že už je to fakt moc a už by toho měli nechat. Je to šíleně rozpolcené a i přes dostatek poslechu jsem tomu nepřišel na chuť.
Skladba “29112008“ v sobě nese i jakési outro, v kterém po minutě upustí od předešlého běsnění a zmutuje do podoby, která připomíná styl, jenž prezentují ORANSSI PAZUZU. Po příjemném přechodu nastává zlom. Úzkostlivý zvuk se táhne v chrapotu a tiché distorci jako kouř až k vašim uším a okamžitě vytváří iluzi jakéhosi oparu, v němž neslyšíte, jak máte. Ocitáte se v „rauši“, kde si opojné zvuky a šíblé melodie pohrávají s vaším mozkem. Kymácíte se jako list v lehkém vánku, tep klesá a dech se zpomaluje. Bdělost je okázale na ústupu…
Druhá část splitu je tu. Od prvního poslechu jsem byl jako přikovaný k židli a nestačil kulit oči. OP se vrátili z hlubin vesmíru, aby vás přivedli do stavu beztíže v zahradách psychologických léčeben. Stav hibernace nachází nový rozměr. Chvílemi ani nenacházím správných slov, které by dokázaly s přesností vystihnout tento zážitek. Očekával jsem od OP hodně. Tato šílenost je však mocnější než kopanec do koulí. OP bravurně pokračují ve svém originálním stylu a zcela bez kompromisů dokazují, že studnice jejich invence stále přetéká nápady, které balancují na hranicích dis/harmonií. Tento balanc se netýká jen hudby, ale i samotného zvuku. Vše však vytváří tak silnou atmosféru, že se nestačím divit. Silně návykové…
Mohl bych samozřejmě pokračovat, protože ORANSSI PAZUZU stvořili monstrum podobné tomu na obalu alba. Přestanu však psát a radši složím pánům poklonu. Jsem na výsost rád, že druhá část splitu zcela ukojila mé choutky. Mohu jen doporučit.
P.S. Jediné pouto mezi oběma nahrávkami je pouze o šílenství ve dvou různých podobách. Někoho osloví jedna, jiného druhá. Jediné, co bych řekl je, že tento split nejspíše přidám na seznam výjimek. :)
