Napadl-li a záhy zmizel sníh z ulic, nutně nemusí zmizet z povědomí hudebně založeného jedince. Ten bílý a mrazivý cukřík, který běžně láká děti ke hrám a dospělým převážně hází klacky pod nohy, může sněžit nyní i vaším pokojem. Tedy, než venku zase napadne ten pravý. Spousty esenciálních hudebních nahrávek jsou ovlivněny zimou a tímto padajícím fenoménem, u nás na Mortemu to ostatně není nic neobvyklého. Nicméně, tentokrát nezamíříme na sever. Podívejme se pod sebe (tentokrát ne na blýskavou krustu), tedy spíše by se slušelo říci skrze zeměkouli. A ať je na tom pravdy kolik chce a přesnost jakákoliv, už jako malí jsme si říkali, jak to chodí u protinožců. Vítejme v Austrálii, části britského impéria a současném domově Douglase P. a jeho současné desky „Peaceful Snow“. Je tomu tak. DEATH IN JUNE, klasika, která nepotřebuje představovat, přináší po času reedic a čekání konečně nový balíček karet, které by snad jen v očích skeptiků neslibovalo tasením velkých es. Ať již totiž tento britský autor rozházel kaňky své tvůrčí bytosti kdekoliv, mluví se zpravidla o nadprůměru. Nadprůměrný byl i výsledek hudební krystalizace ze závěru roku 2008, kdy Douglas odkryl svou masku a představil světu „The Rule of Thirds“. Tento neúnavný interpret se však evidentně nespokojil s vybroušenou neofolkovou tváří předchůdce. A tak, možná lehce po vzoru svého dlouholetého přítele Tibeta, se i on pustil do vod čistě klavírní produkce. Ne náhodou jsem na toto téma vyslechl pár diskuzí.
Co čekat od desky, kde je hlavním a prakticky jediným nástrojem klasický klavír? To je zřejmě otázka, kterou si příznivci DI6 jistě kladou, a ptal jsem se tak i já. Douglas P. si totiž tentokrát nesedl k zmíněnému instrumentu, ale pevně vzal do rukou zřejmě hlavní pilíř DI6 - tedy charakteristický vokální projev servírující řadu alegorických textů a básní. S černobílou změtí klapek si pohrál Miro Snejdr (který se mimo jiné podílel i na tvorbě videoklipů). Zní to všechno prostě? Ne, že by tomu tak nebylo...
Třináct nových skladeb v nečekaném plášti přináší i přes tuto zásadní změnu pár jistot. Pochybovat o textové stránce, jež je Pearceho hlavním jevištěm, takřka nelze. Čas strávený u desky je již tradičně naplněn sofistikovanou a inteligentní básnickou tvorbou, ve které se střídají specifické obraty, jinotaje a tajemno. Taktéž na hlasových dispozicích se příliš nezměnilo. Douglas nikdy nebyl excelentní zpěvák, jeho nedokonalý zpěv však přináší jistou dávku čehosi, na co jsme u jeho projektu zvyklí a bez čehož si nedokážeme představit tvorbu Sol Invictus nebo Joy Division. Decentní a přitom dobře komponovaná hudební složka umocnila nejen vnímání těchto obrazů, ale dokázala jim přišít velmi intimní a nostalgicky smutnou náladu. Stále hrozně rád vzpomínám na nahrávky „Nada!“ či „Brown Book“, díky nimž jsem si DI6 zamiloval. Že by pochmurný marš a dupot naleštěných bot už dávno utichl? Z „Peaceful Snow" naopak dýchá ono bolestné soukromno, jenž bylo tak přítomné na „Death In June Presents: Kapo!" (poznamenám jenom, že šlo o spolupráci s R. Leviathanem, známým převážně z takřka kultovní záležitosti „Strength Through Joy" či svěžího mixu rocku, elektroniky a folku zvaným „Ostara") nebo „Rose Clouds of Holocaust". To rozhodně nemohu vnímat jako negativum, spíše naopak. Douglas P. chtěl evidentně stvořit velmi memoriální (místy skoro až pietní) a přemýšlivou desku - což ovšem na někoho může působit příliš uhlazeným nebo nudným dojmem.
Architektura písní je poutavá, využití klavíru nenabízí stokrát ohrané motivy a rádoby intelektuální nádech, naproti tomu ani nezabíhá do extrémních skladatelských manýrů. Instrumentální složka je z této stránky velmi klasická - jednoduchá hudba a motivy jsou důmyslně propojeny a vše je citlivě sešroubováno, využívající tak maximální čistoty těchto přímých črtů. Mezi jednotlivými rysy a linkami pak vystupují odstíny krásných skladeb, jako „Nausea“, „Murder Made History“, „Wolf Rose“ či „My Company of Corpses“, které stejně jako zbytek dokáží ukolébat do vzpomínek. A dojmout.
"Peaceful Snow" ovšem nabízí dvě alba v jednom. Tím druhým kouskem je „Lounge Corps" a jak jsme již u DI6 zvyklí, jedná se o bonusový materiál. Tentokrát se posluchač dočká sedmnácti starých písní v novém, klavírním hávu. K tomuto disku se tedy vyjádřím velmi stručně a do celkového hodnocení jej nemá smysl prakticky promítat. Pokud se vám klavírní podoba této britské legendy zamlouvá, může potěšit i „Lounge Corps". Osobně považuji tento disk za příjemný, leč příliš zdlouhavý a hlavně zbytečný. Vzniknout „Lounge Corps“ jako samostatná deska, nebyl bych zdaleka tak shovívavý. Nicméně takto jej mohu vnímat jako nerušivý a klidně ignorovatelný bonus, jenž nikterak neovlivňuje kvalitu řadové desky.
Co říci závěrem? Pokud vás pohled na zasněžené louky a krmelce nudí k uzoufání a klavír k smrti irituje, nelze vám nic zazlívat. Tato nahrávka není pro každého - a nehledejte v tom žádné elitaření, nebo něco takového. Je zkrátka specifická a určena pro užší počet uší, které nepohrdnou touto formou užití klavíru. A není určena k masovému poslechu. Někteří dlouholetí posluchači Douglasovy tvorby budou možná rozčarováni, stejně tak příznivci F. Chopina a dalších klavírních virtuosů a vůbec lidé, kteří bazírují na čistém zpěvu. Každému dle jeho chuti.
Pokud patříte do skupiny naivních snílků, prohlodaných zdravou nostalgií a neklišovitým sentimentem (kam se hlásím hrdě i já), pro které je důležitý i obsah, patrně se vám album zalíbí a mohu jej jenom doporučit. Já osobně se dočkal mimořádně silné desky, neboť za poslední roky mi takto výrazně sáhlo na duši pouze Alarm Agents. Možná i proto dávám dnes toto vysoké hodnocení, které si "Peaceful Snow" zaslouží hlavně díky své duši a umění vetknout ji i do prostých paspart.
Bravo.
