Na podzim loňského roku vydali plzeňští LLYR svou prvotinu příhodně nazvanou „2 Years of Emptiness“ - dva roky prázdnoty, dva roky prázdnin… nebo něco jiného? Právě neuvěřitelné dva roky trvalo nahrávání téhle desky, což není úplně obvyklé. Zbývá se tedy podívat na to, co vlastně materiál obsahuje a přináší. O úvod se stará intro s autentickou nahrávkou konverzace astronautů z Apolla 13. Pamatuji doby, kdy bylo nanejvýš „in“ používat takové věci právě u kapel zaměřených na death/doom. Kapela, která něco podobného neměla, jakoby neexistovala. Musím sám za sebe říci, že jsem to nesnášel a nejinak je tomu dodnes. Nicméně si myslím, že v případě LLYR nešlo o krok bezúčelný, a mohu si tak pohodlně přejít k další písni, tedy alespoň v duchu… popisovat jednotlivé skladby krok za krokem se v tomto případě absolutně nevyplatí. Nepovažuji to za nutné, přijde mi rozumnější věnovat se dílu poněkud komplexněji. Tedy ne, že by se nedaly vybrat jednotlivé songy a říci, že jeden je lepší toho druhého, či naopak. To by určitě šlo, jenomže celkový koncept je v případě LLYR mnohem podstatnější. Řekněme, že si hudebníci zvolili pro ně jedinou správnou cestu sdělení bolesti, opuštěnosti a samoty, avšak zároveň poukázali na to, že ačkoliv jim ten styl poměrně dost dobře sedí, je do jisté míry limitován sám sebou. Klasický death/doom je natolik přelimitovaný, že v podstatě zmírá a pokud do toho nedáte cosi svojského, prakticky se postavíte do role odsouzených na smrt. A to by mohl být i případ LLYR, ale buďme v klidu, absolutní záhuba se tady konat nebude. Přestože se hudebníci pohybují v rovinách mantinelovaných hranicemi stylu, je z jejich hudby poznat, že se snaží hledat skuliny. Takovou může být třeba akustická kytara jediného ženského elementu – Martiny. „Akustika“ je skutečně využívána s citem pro detail a nepůsobí vůbec rušivě. Navíc tedy umocňuje atmosféru pomalejších skladeb. Nic proti těm rychlejším, ale pravda je taková, že pro mě takové kouzlo atmosféry nemají. Působí trošičku rozháraně a neklidně. Samozřejmě za tím nejspíše stojí vyjádření určitých emocí souvisejících s lyrickou náplní alba, která je v plné kompetenci Sira Jakuba. Je velká škoda, že se texty nelze probírat v bookletu, určitě by to bylo zajímavé. Mimochodem, booklet je zpracován vcelku příjemně a dobře padne k názvu alba, jen je trochu strohý.
Měl bych se ovšem vrátit zpět k muzice. Další zajímavou (i když ne výjimečnou) záležitostí je dobře čitelná basa. Asi nikoho nepřekvapí, že je opět Jakubovou prací, čímž nechci snižovat výkony ostatních (Martina, Kaťas, Olav, Příba), které ji velmi dobře doplňují. Příkladně je to slyšitelné v závěru sedmé „Rejected Tribe“. Obecně platí, že ty zasněnější věci jsou pro mě mnohem příjemnější, než ty rychlé, ale to už jsem vlastně říkal. Řeknu tedy ještě jednu věc, i když se mnou mohou mnozí nesouhlasit. O dost silnější mi přijde druhá polovina desky, která je uhlazenější a místy mi silně evokuje legendární Anathemu. Nebýt hrubých vokálů, bylo by to ještě citelnější. To, že mne nejvíc zaujal právě závěr „2 Years of Emptiness“, přičítám hlavně chronologii alba a vycházím z předpokladu, že poslední songy na desce vznikaly jako poslední, kdy se kapela harmonizovala a zřejmě proto je pro mě největším a vlastně jediným zásadním skvostem závěrečná „I“. Morbivodova česky recitovaná pasáž je pak třešínkou na dortu, ale „I“ by dobře obstála i bez ní.
Mám z desky tak nějak smíšené pocity. Muzikantská zručnost a sehranost hudebníků jsou bez debat, produkce je snesitelná a dotažená, celkově vyvážená. S atmosférou je to tak 50:50 a určitě se najde hodně posluchačů, kteří se u poslechu tohoto alba budou nudit. Jde to z větší části na vrub stylu, jenž kapela produkuje a jehož limity jsou dané. Část lidí půjde cestou hledání a zkrátka si tam to své najde. Ale o to asi primárně nejde. LLYR si splnili malý sen, vydali svůj materiál, který takhle chtěli mít a při jehož nahrávání se po ty dva roky hudbou bavili… proč by jinak Sir hovořil o tom, že je deska něco jako jeho dítě. To je myslím podstatné. Takže pánové a dámo, ať se daří.
