Očekávání, zvědavost a napětí… Tak by se daly popsat první okamžiky, když jsem od VIRUS obdržel novinku „The Agent That Shapes the Desert“. Není se čemu divit, protože oba předchozí počiny přímo uctívám. Měl jsem jisté představy o tom, co se na desce asi bude odehrávat, ale výsledek mě v mnoha ohledech zaskočil. V něčem kladně, v něčem naopak. Jestli vás zajímá, jak na mě zapůsobila třetí nahrávka, o jejíž vydání se postarala přímo samotná kapela, budete potřebovat nejen dočíst tuto recenzi, ale hlavně mnoho a mnoho poslechů, než si na aktuální počin uděláte vlastní názor. Opět jde totiž o těžko stravitelné sousto, které nehodlá posluchače opít rohlíkem hned při prvním poslechu. Na to můžeme být u VIRUS takříkajíc zvyklí. První, co vás nejspíš zarazí, bude, že VIRUS neskočili o několik mílových kroků dál, tak jak tomu bylo mezi „Carheart“ a „The Black Flux“, ale prakticky pokračují tam, kde skončila druhá zmíněná deska. Hudba doznala jakéhosi faceliftu po určitých stránkách. Když jsem se u „The Black Flux“ rozplýval nad zvukem, nemohl jsem tušit, kam to až VIRUS dotáhnou. Nyní se mi zvuk na „The Black Flux“ zdá mnohem syrovější, možná by se dal přirovnat k takové raw podobě novinky. Hudební kompozice totiž tak velkých změn nedoznaly. Nových nápadů je samozřejmě spousta, ale jsou v jakýchsi mezích toho, co už můžeme znát. Doposud jsem VIRUS bral jako vyvíjející se kapelu, která se na druhém počinu nechala silně ovlivnit Czralovými Ved Buens Ende. Dnes už bych spíše řekl, že VIRUS jsou jakýmsi následovníkem, pohrobkem této kapely.
V tuto chvíli jsem prozradil jádro nové nahrávky. To odhalíte už při prvním či druhém poslechu. Mnohem déle však trvá následné zkoumání jednotlivých kompozic, které jako obvykle nejsou zcela normální. Všechny využité nástroje – tedy kytara, basa i bicí mají prakticky stejně důležitou roli, všechny totiž tvoří onu podstatnou složku hudby, bez které by VIRUS nebyl tím, čím je. Basa netvoří jen jakýsi podkres, ani „netvrdí“ muziku, jak se říká v oblíbeném rčení. Bicí tu také nejsou jen od toho, aby držely tempo a udávaly rytmus. Všechno má svou vlastní roli, která hraje za sebe a proplétá se dohromady jako vlákna, aby ve výsledku utvořili velmi silnou strukturu, neproniknutelnou, neposlouchatelnou a hlavně pořádně divnou.
Stejně jako minule máme k dispozici devět skladeb, tentokrát však v kratší stopáži. Těch deset minut dolů jí rozhodně prospělo. I když se stále něco děje, stále cosi mění a blázní, časem posluchač nepřichází desce více a více na kloub, ale spíše se v ní začíná čím dál více ztrácet. Deska svádí do svých útrob a uzavírá za sebou cestu. Czral si dává zatraceně záležet, aby vás ukolébal a navnadil na svou vlnu. Jako zaklínač předhazuje nepochopitelné formule a dokonale si pohrává s myslí posluchače, která je již rozevlátě načatá z plynoucích tónů baskytary a jejího čarovného pobublávání. Harfovitě znějící struny kytary rezonují sluchovody jako ozvěna v ledové jeskyni. Napadlo by vás vůbec někdy hrát něco podobného? Ti dva fakt nemůžou být normální…
Na začátku jsem nakousl, že každý bude mít na nahrávku asi odlišný názor. I já sám mám poměrně dost smíšený pocit. Něco jako když se vám tchyně zabije ve vašem novém autě. Na jednu stranu jsem plný euforie a nadšení z toho, co slyším, ale na stranu druhou si po té spoustě poslechů říkám, zda je to skutečně tak opojné a uchvacující. Možná je tento výsledný stav záměrem autorů, ale to se nikdy nedozvíme. Jistým mínusem by mohlo být, že se VIRUS nepohnuli na další štaci, nezkusili dál bořit hranice jejich psychedelického rocku, který se čím dál více vzdaluje jakékoliv formě metalu. Za sebe však musím říct, že mě „The Black Flux“ bavil a dostal víc než „The Agent That Shapes the Desert“, i když jde o hodně kvalitní nahrávku. Tím uzavřu tuto recenzi a jdu si desku pustit znova. Jakási návykovost v ní je a to jí nelze upřít.
K recenzi poskytl: Virus
