Tvorbu finského uskupení JUMALHÄMÄRÄ neznám, přestože kapela vznikla už v roce 1996 a v podstatě jsem se ke zrecenzování desky „Resignaatio“ uvolil, protože mi kdosi z kolegů prezentoval styl kapely jako experimentální black metal. Ten někomu sedět vůbec nemusí, jiného osloví. Nebudu úvod protahovat a pustím se rovnou do podivného světa JUMALHÄMÄRÄ. O úvod se stará hned skladba nejdelší; „Ecstasy in Blood - A Ballad“ a ihned vyděsí až garážovým zvukem úvodních kytar. No tohle, špína stres, hnus… V momentě, kdy se přidají další nástroje, se úroveň signálu jdoucího k mým uším o něco zvýší a zvuk se poněkud vyčistí, přesto si uchovává neprostupný plášť zastřenosti, který, jak zjistím později, je typickým znakem pro celé album a také jeho největší devizou. Jakmile se lehce ponoříte do úvodní „Balady“, zjistíte totiž, že největším experimentem je zkouška vaší odolnosti v mysli. Zvládnete to poslouchat? Jde o to, že vám sedm minut nepůjde do hlavy nic jiného než minimalismus ad absurdum. Experimentální black metal? Heh! Skutečnost, že si pánové na rozmrzelém rytmickém podkladu připravili jen dva tóny kytary, může být pro spoustu posluchačů konečná a prostě a jednoduše rezignují. Nejde o žádný zázrak, spíše o zkoušku nervů, protože přes tohle se dostat opravdu není jednoduché. Odměnou vám bude moment, kdy se chlapi rozehrají do podmanivých a barvitých melancholických tónů a jejich hudba se stane na chvilku snesitelnou i poslouchatelnou a nejspíš přestává být experimentální. Ten moment si užijte, je jich na „Resignaatio“ proklatě málo a „Bouře se blíží“ - pomalu, ale jistě… V úvodu druhého opusu se o vás pokusí nejspíš mrákoty, začíná totiž opět jen několika tóny do ticha za odříkávání temných veršů. Tedy ne do absolutního ticha, abych byl přesný. Na pozadí se totiž ozývají šumy a ruchy nejasného původu, že by expeindustial black metal? Heh! Ale popravdě; to šumění a běsnění na pozadí je další z těch příjemnějších okamžiků, protože v mžiku přichází rychlejší nástup a obraz naprostého šílenství, který připisuji kombinaci (snad záměrně) falešných kytar s naprosto šíleným depresivním vokálem. Tohle album asi bude opravdu jen pro otrlé nebo intelektuálně-metalové podivíny, kteří jdou až na samé dno oceánu, aby našli perlu. Budiž nám všem, kdo jsme to doposlouchali až sem, opět takovým malým zadostiučiněním, že i zde se Finové rozehrají, aby vše nakonec rozmělnili v dalším minimalismu.
Třetí „Haul“ konečně přináší jakés takés uvolnění, ovšem zázraky moc nečekejte. Opět se jedná o věc poměrně jednoduše zahranou, žádné hrátky s technikou, pokud za ni nepovažujete techno rytmus bicí soupravy. Výhodou téhle skladby je však její délka, za necelých pět minut vás na rozdíl od předchůdkyň nemá ambice poslat do pekel. Navíc mě tu trošku zaujala kombinace vokálů. Následující pochmurnou „596“ bych si dovolil požadovat za nejlepší věc z celého alba. I ona vyznívá monotónně, ovšem snad jako jediná má hlavu a patu. Opět při ní sice můžete mít pocit, že to kapela se svým minimalistickým přístupem zabíjí, ale zde jde o skutečnou baladu s příjemným čistým sborovým zpěvem. Jak říkám, sedí mi to z celé placky absolutně nejvíc, i když připouštím, že kdyby takhle znělo celé album, nejspíš bych u toho usnul. Čtyřka plynule přejde do titulní „Resignaatio“, jež by se dala opět označit za vydařenější z pohledu zbytku alba. Při čtvrtém poslechu jsem si ale uvědomil, jak mě ten depressive uřvaný projev zpěváka T. Linda neskutečně irituje a dojem z titulní písně prostě a jednoduše kazí. Pokoušel jsem se ho jaksi odbourat a příliš nevnímat, jen se soustředit na hudbu. Jenomže tohle se mi za celou dobu strávenou s počinem finských JUMALHÄMÄRÄ vůbec nedaří. Pokud by někoho zajímalo, o čem kapela zpívá a co popisuje v textech, bude muset hloubat. V závěrečné „Of Enlightenment and Righteousness: Part II“ snad může jít o osvícenství, které nejspíš v očích pánů z Finska ovšem nabralo delikátní a určitě velmi zvrácený význam. Nechci a nebudu se prodírat k textové náplni alba skrze marast a bordel, jenž mi při poslechu závěrečné „písně“ leze doslova na mozek. Dost!
Už to tady padlo, tohle těžce stravitelné album bude opravdu jen pro úzkou skupinku „posluchačů-odborníků“. Ostatním to sedět nebude a ani nemůže. „Resignaatio“ se totiž nedá poslouchat při jakékoliv činnosti - ani na cestách vlakem, autem nebo lodí, ani při práci, prostě u všeho působí rušivě. Na klidný poslech musí být člověk v určitém rozpoložení, které nedokážu slovy popsat. Uzavřu to tak, že osobně nemám jakýkoliv důvod se vracet k poslechu desky, na které mě zaujaly hudebně cca tři momenty a zbytek je přespřílišným minimalismem utlučený balast. A nejhorší na tom všem je, že za nejlepší věc na celé desce považuji ten zastřený zvuk, a to už se mi nestalo pěkně dlouho. Hodnocení je momentálně takové, jaké je. Uvažoval jsem o nižším a finální rozhodnutí padlo až teď, protože až při psaní recenze přišlo to rozpoložení, které jsem zmínil v úvodu rekapitulačního odstavce. Můžete se mnou souhlasit, můžete se proti hodnocení ohradit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat.
