Italští pardálové FROSTMOON ECLIPSE se začátkem nového roku připotáceli se svým pátým řadovým albem, a nutno podotknout, že by se jim už konečně mohlo podařit prorazit do vyšších pater black metalových lig. Tahle kapela zkrátka už své kvality předvedla na předchozích počinech, nicméně stále jakoby nosila vodu ostatním, třeba i těm služebně mladším. Ale třeba je to jen můj pocit, který nakonec přebila radost z realizace novinky, přicházejíc v podstatě po čtyřech letech. „The End Stands Silent“ je ovšem oříšek tvrdý jako žula, sice jsem tak nějak očekával těžko stravitelný materiál, ovšem „Frosti“ zkrátka dokázali ještě mnohem víc… Nedá se sice tvrdit, že by kapela tlačila na pilu po stránce megalomanských instrumentálních výkonů, to spíše struktury jednotlivých skladeb jsou natolik zapeklité, že pro jejich vstřebání a užití by člověk hnedle potřeboval dovolenou (v době naposlouchávání jsem byl v pracovní neschopnosti). Jenže… rozhodně si pod výše uvedenými slovy nepředstavujte frontální útok ve stylu DEATHSPELL OMEGA. Italové totiž stále ctí black metalové mantinely, ve kterých se pohybují s velkolepou dávkou „rozkodrcanosti“. Co skladba – to ve své podstatě jeden samostatný příběh s velkou spoustou událostí. Až na dvě výjimky mají všechny skladby kolem deseti minut, takže si asi umíte představit, jak by dopadlo hodnocení téhle nahrávky netrpělivým posluchačem.
Když se však úzce zaměříme na skladby jako takové, oprostíme se od celistvosti, rozhodně můžeme v hudbě FROSTMOON ECLIPSE vystopovat spoustu výživných prvků. Mezi „know-how“, jež italské borce provázelo i na předešlých nahrávkách, patří nekonečné využívání akustické kytary. Jemné vyhrávky přicházejí na řadu zpravidla po rychlých sypanicích a zanechávají tak stopy ohně hořícího ve sněhu. Pravdou ovšem je, že kapela už není tolik agresivní, jako tomu bylo v minulosti, oněch volnějších či středně rychlých momentů je zde celá řada a možná i proto mi přijde album tolik reprezentativní. Nějak takhle si zkrátka představuji výtvor naprosto dospělé formace, byť přiznávám, že se stále nacházím ve stavu určitého vstřebávání a až za nějakou dobu budu schopen prohlásit: „Ano, k tomuhle albu se budu vracet!“. Co je však naprosto neoddiskutovatelné, to je prvotřídní zvuk, přemlouvajíc posluchače k opakovanému poslechu. Je zcela evidentní, že kdyby tomu tak nebylo, spousta lidí by se k tomuto materiálu otočila zády. Naštěstí tomu je jinak!
„The End Stands Silent“ je vyzrálé album kapely, která zkušenosti může prodávat po nůších. Mám však takový pocit, že velké spoustě posluchačů bude „něco“ na téhle fošně chybět. Za několik poslechů však CD rozhodně stojí. Původně jsem chtěl dát sedm bodů, ale jelikož tuhle kapelu sleduji už od dob demáčů, mám k ní určitý vztah, tak přidávám ještě bodík navíc. Už asi stárnu, nebo co… :)
K recenzi poskytl: Osmose Productions
