COUGH aneb čtyřčlenné ''evil'' procesí z východního pobřeží USA týrající svůj sludge metal poněkud jinak, než většina ostatních, nás loni počastovali albem ''Ritual Abuse''. Během uplynulé doby se mi podařilo potkat se s několika náhledy na jejich tvorbu, a to nejen formou hudební. Prodělal jsem také pár setkání s kritickou obcí a byl jsem tak sám zvědav na svůj budoucí prožitek. A ten se dostavil velmi záhy, neboť jedno mi bylo jisté hned od začátku; v COUGH se skrývá cosi zvráceného. Něco, co mě neustále přitahuje způsobem, který mi naznačuje, že tentokrát se bude opravdu na co spolehnout. Těžkotonážní sludge/doom, mistrovství v sebepoškozování, zneuctění a temné rituály podsvětí, to vše vidím v produkci této kapely jako zásadní a určující prvky jejich JÁ. Počítejte s tím, že tentokrát opravdu nepůjde o další jméno z kolonky trendu sludge, ale o něco mnohem více hudebně nemocného a svým způsobem skromně výjimečného. COUGH představují svůj bahenní výkal v ryze funerální podobě, tedy tak, že tempo je velmi pomalé a krutě plazivé. Hovořit zde o jakési podobě funeral/sludge metalu by zřejmě nebylo úplně od věci, neboť již tak silně psychotropní materiál je poháněn vskutku minimální pohřební rychlostí. Hovořit řečí COUGH znamená nechat se poslat na samotný prapůvod věci, obnažit kořeny, oprášit zarezlé stroje a těšit se z přirozenosti a zbytečně nekrášlit. ''Ritual Abuse'' představuje kapelu v mimořádně dobré pohodě, maximálně ponořenou do těžkých stojatých vod zaflusaného doom metalu, čerpajícího z odkazů mnohých veteránů a zároveň nesoucí břímě momentálního sludge metalového boomu. Ať už v sobě hudba COUGH nese cokoliv, platit v dnešní době bude zřejmě jen jedno jediné - se vší inteligenci vkusně vybočovat, alespoň jemně revoltovat a zkoušet se dotknout neprobádaného. A to se COUGH (při vší té obyčejnosti na povrchu) velmi dobře daří. Z alba dýchá kromě ohromující dávky nehrané dřevnosti dneška také pýcha, se kterou se vzpomíná na samotné prazačátky doom metalu a nejednou se tak vyvolává starý duch prvních týdnů devadesátek. Totálně husté pomalé tempo, brutální špína stékající z každého pohybu po pražci, odkrývá nejeden lajdácky udržovaný hrob. Máme co dočinění s odpudivě nemocným doomem, který si ponechává punc staré školy a přitom smírně drtí za postupů zprofanovaného novátorství. COUGH tohle kloubí bravurně a jejich obřad pak páchne o to víc.
Albu vedle surového funerálního dojmu nechybí ani řádná dávka melodií. Ve vší té hnusné neprostupnosti se dostane i na trochu nostalgických sólíček či vyhrávek. Ať už je to závěrečná, téměř epická gradace v ''Crippled Wizard'' nebo dokonalá pohoda v začaděné bluesárně ''Crooked Spine''. Také vokál není uzpůsoben jen dávivému řvaní, ale velmi často se dostává do docela pěkné čisté polohy. Ta osciluje někde mezi psychedelickým halekáním souborů kotlet a zvonů a grunge projevem věčně smutné generace. Častý příklon k čistému zpěvu mi připomíná podobně laděné Španěly Horn of the Rhino, ke kterým jsem nedávno udržoval také docela vřelý vztah zejména díky neobvyklému řešení vokálu. COUGH jsou ale ve výsledku mnohem drastičtější a oplzlejší záležitost. Přes všechny tyto připomínky ohledně zjemňujících a oživujících prvků jsou COUGH zejména synonymem úkladně pomalé a nečisté vraždy. Nemělo by se zapomínat, že se ocitáme ve společnosti pořádně temného sabatu.
COUGH se na ''Ritual Abuse'' představují jako těžká plazivá hmota lopotně a hřmotně valící svůj sludge/doom před sebou a likvidující vše ocitající se v naprosté blízkosti. Skutečně silná deska polykající zásadní přísady, které bych od podobně loženého materiálu očekával. Tedy dřevní špína, doomová okultní podstata, všeobjímající zlo a dotek drog. Pokud mě COUGH ne přímo fascinují, tak bezpochyby uspokojují mé zasuté zhýralé choutky.
