Další prohlídka doomových hájů nekonečna a korodujících včerejšků nemůže směřovat jinam, než do zahrad věčné zimy. Do hájemství samotných WINTER. Těžko se shodnout na jednom stěžejním interpretovi, ke kterému se váže vztah a definitivní upnutí se k doomovému stylu. Pokud ale v mém funerálním koutku duše jde jednoznačně o veterány Thergothon, pak klasicky špinavě doomová podstata nebude patřit nikomu jinému, než těmto Amíkům. Nehodlám šetřit komplimenty u někoho, kdo tak výrazně nahlodal mé prvotní směrování k doom metalu obecně. WINTER jsou obhroublou duší stylu, byť jejich skromná sbírka v rytmu demo-deska-epko by tomu neměla odpovídat, ale opak je pravdou. Album ''Into Darkness'' je natolik výstavní záležitostí, že je zkrátka nutnost jej zmínit a využít tak rubriku Relics co do doomové nostalgie podruhé.
Z praotců stylu mi nikdo v dobrém slova smyslu tak neublížil jako právě WINTER. Ani Candlemass, Cathedral či Paradise Lost, nad nimiž jsem později strávil možná nejvíce času, ve mně nezpůsobili takovou revoluci jako tihle bahenní doomaři z New Yorku. Zřejmě proto dodnes tolik inklinuji k americké scéně, mnohdy až nekriticky a neustále si libuji v tom, kolik slastných okamžiků mi pořád nabízí. Nejsem sice zaměřen nijak jednoznačně, protože jak známo anglická i skandinávská scéna nabízela mnoho zásadních učitelů, se kterými šlo bez problémů vyjít, ale já se spíš stále vracel ke své jistotě - ke kultu drsného a zničujícího doomu - k WINTER.
Z jejich klenotu ''Into Darkness'' mám dodnes husí kůži. Atmosféra tohoto alba je něčím, co lze prožít jen jednou za život. Je v ní naprosto vše, a pokud paměť již nedovolí, je naprosto nemyslitelné se k této studnici zkázy nevracet. Je to zlá, velmi zlá deska, dominuje v ní něco, co už jinde zachytit nelze. To vazbení, rozostřený sound, z toho všeho sálá obrovské množství negativní energie, která je i po letech silnější, než kterýkoliv nový sludge/doom válec. A že jich za poslední dobu opravdu kvalitních vyrašilo. WINTER je vřed uprostřed věčné tmy, absolutní oslava nejzhoubnějšího metalu. Narušená atmosféra, ukrutná rubanice, hutné hymny i téměř crustové odpichy. ''Into Darkness'' je album poplatné svému názvu, protože vyjít v tuhle temnotu neznamená proplétat se šerem a stíny z nedaleké ruiny a pošahaným kouzelníkem s kloboukem magistra Kellyho mávajícím proutkem zapomnění. Tohle není lektvar na zapití a vyvolání halucinací. Tohle je holá realita. Tma, kdy si nevidíte ani na špičku nosu, je to přesně ten pocit, kdy se pokoušíte slepě zachytit opěrný bod a přitom se přizabijete. Mé osobní nadšení nemusí sdílet každý, ale pokud DOOM a tedy ZKÁZA, tak jedině WINTER. Jeho krutější a výmluvnější podobu neznám.
U poslechu WINTER vás nedojme smutná nálada, ani nezatoužíte po nutném rozveselení. Slovo 'smutný' totiž ve slovníku WINTER vůbec nefiguruje. Zůstane jen pachuť, hysterický strach a nevolnost. WINTER, to je prazáklad hrubého doom metalu, bez příkras a dotěrných klávesaček. Nejsem příliš nakloněn názoru, zda vůbec vyrostlo ještě něco tak chorého jako tehdy v roce 1990. Pokud vám to není stále dost, doporučím i poslech EPka ''Eternal Frost'', které disponuje přeci jen jiným zvukem (ne zrovna lepším, jen jinak hnusným) a kde najdete mimo pár songů z ''Into Darkness'' také něco navíc. Pro mě je rok 1990 rokem zrození doom metalu. WINTERevastace.
