Když jsem před třemi roky plodil recenzi na „Lost in the Twilight World“, předchozí Atziluthův počin, vyjádřil jsem v závěru článku jistou pochybnost, o tom, že by měl pán potřebu se s někým sdružovat, když už se mu, coby jedinému členu tehdy projektu BLACKHORNED, v podstatě daří. A ejhle, nesešel se ani rok s rokem a z BLACKHORNED je plnohodnotná kapela a na pana Atzilutha zbyla „jen“ kytara a vokální party. A samozřejmě skladatelská činnost…
Hnusný čin, takové upálení Jany z Arku, a jak řvala po bohu, když ji začaly olizovat mlsné jazyky plamenů… tolik introdukce „Conviction“. Upálení čarodějnice mi naskočilo hned, ale při rozhovoru bylo jasno, skutečně šlo o Pannu Orleánskou. Připomenutí honů na čarodějnice, respektive zneužívání slova „čarodějnice“ k mocenským účelům a hlavně likvidaci nepřátel. Že by se celá „Temná sezóna“ točila kolem podobných témat? Přiznám se, že nevím. Do hloubky jsem textovou náplň nesledoval a vodítkem by snad mohl být název páté „Witch Fever“ či deváté „The Burning“. Bude však zřejmě lepší toto téma opustit a věnovat se trochu hudbě. Oproti minulému počinu došlo k výraznému zpřehlednění desky. Atziluth (a spol) vsadil jednoznačně na přímočarost, která je typickým prvkem pro celé album. Skvostné na tom je, že vše zní tak nějak podivně jednoduše a tím pádem není problém se do „Dark Season“ lidově řečeno dostat. Takže sázka na přímočarost se zřejmě vyplácí. Značnou měrou k tomu přispívá velmi povedený zvuk, jenž dává vyniknout řezavým kytarám a je překvapivě svěží a nevyumělkovaný. Je v něm potom skutečnou radostí sledovat i všechny části a částečky bicí soupravy. Nejinak je tomu i s kytarami, thrashová řežba v titulní „Dark Season“ či následující „The Edge of…“ zní opravdu autenticky a bez nějakých zbytečných kudrlin. Skutečnost velmi dobře ocenitelná určitě u fanoušků klasického old school thrash/blacku. O jednoduchosti jsem se již zmínil, ale tak snadné to s ní taky nebude. Kořením desky jsou zajímavá sóla a heavy metalové vyhrávky - vždy skvěle posazené do hlavního proudu hudby. Právě třeba v již zmíněné trojce, osmé „In Thy Name“ a překvapivě i v závěru jinak ostré „The Burning“. Zkrátka a dobře, Atziluth nezapomněl nic ze svého skladatelského umění. Z hlediska svých hráčských schopností udržuje sobě vlastní nadstandard a jeho kytarová hra místy doslova hladí. Někdy to s melodiemi možná i trochu přehání („Witch Fever“), nicméně mě vůbec nenudí. A celkem jsem si zvykl i na jeho pěvecký projev, i když pořád mě trošku mrzí skutečnost, že vokály místy směruje do deathových vod. Na aktuálním počinu je to ovšem daleko menším problémem, než na předchozí „Lost…“, která byla o dost melancholičtější záležitostí. Ona strašidelná doomařina, která vystupovala z předchozí fošny, nezmizela úplně, i na „Dark Season“ se najdou skladby pomalejší a zamyšlenější, jen na ně není kladen takový důraz a nejdou zjevně do takové hloubky jako dřív. Příkladem mohu uvést „Behind the Shadow“ - ta se tempem a kytarami blíží doomovým rovinám, ale jde spíše po jejich povrchu. Zůstává výjimkou na jinak rychlém a „jednoduše“ znějícím albu, ukazuje však ještě jednu věc - velmi citlivé užití kláves v hudbě BLACKHORNED, skutečně jen k dotvoření atmosféry a jen tam, kde lze takovou věc očekávat. Druhou takovou písní je závěrečná „The Laughing Face of Madness“. Že by otevřená vrátka pro počiny budoucí? Nechme se překvapit.
Na „Dark Season“ v zásadě nejde o nic převratného a někdo nad albem možná mávne rukou, jenomže já se při četných posleších nemůžu zbavit pocitu, že se u něj bavím, a to minimálně stejně jako u předchozí diametrálně odlišné desky. A někdy si říkám, že si snad z nás někteří staří psi dělají legraci. Ne, oni se nevysmívají hudbě a tématům a snad ani nám ne, oni jen využívají své schopnosti si nás jednoduchými thrashovými riffy, potažmo pár akordy, omotat okolo prstu. A já se klidně nechám a oni to snad vědí, či co. Jednoduché a účinné, chytil jsem se do pasti a zkrátka v jednoduchosti a přímočarosti „novinky“ našel jisté zalíbení.
