Možná máte ještě v živé paměti loňský dvoj-report z putovního festivalu pagan metalových kapel Paganfest. Tehdy jsme srovnávali německou a slovenskou zastávku tohoto 'turné'. Letos se situace otočila o 180°. Čeští pořadatelé se otelili a přivedli festival po dvou letech na naše území – tentokráte do Prahy. Zato na Slovensku se letos fanoušci nedočkali a loňská zastávka zůstala prozatím osamocená. Věnovat se tudíž budeme logicky pouze Praze. Tam se koncert uskutečnil v osvědčeném klubu Abaton, kde jsme na podzim navštívili také sesterský Heidenfest.
Hned z počátku bych rád poznamenal, že sestava pro mě osobně byla oproti minulému ročníku jednoznačně slabší. Těšil jsem se pouze na velikány Moonsorrow. U hlavní hvězdy Korpiklaani mě nejvíce zajímal fakt, zdali při jejich vystoupení dokážou fanoušci Abaton 'zbořit'. Na Unleashed, Arafel a Kivimetsän Druidi jsem byl sice zvědavý, avšak nijak zásadně, navíc Varg jdou zcela mimo mě. Jinými slovy; být touto sestavou zaštítěn Paganfest 2010, do bavorské metropole bych se s největší pravděpodobností nepodíval. A co to znamenalo pro zastávku v Praze? “Letos to u mě budou mít lidé z pořadatelské agentury Rock The Nation hodně těžké,” říkal jsem si cestou.
Na místo jsme dorazili lehce před avizovaným začátkem akce. Jelikož jsme odmítli uplatit člena security střežícího vjezd do areálu marihuanou, nedobrovolně jsme parkovali o blok dále než v případě podzimního Heidenfestu. Hlavu jsme si z toho ale v žádném případě nedělali a směle vyrazili do klubu. Je zřejmě nesmysl srovnávat návštěvnosti v Mnichově a Praze, ale pro zajímavost jí pojal Abaton zhruba třetinovou. Nicméně na české poměry byla relativně slušná, a to i přesto, že jsem příznivců finského humpaa 'metalu' očekával ještě o něco více. Naopak do puntíku splnila mé očekávání práce pořadatelů – časový harmonogram byl splněn na chlup přesně. V 18:15 se tak na pódiu rozezněly první tóny finských...
… KIVIMETSÄN DRUIDI. Symfonický folk/pagan metal v čele s oplácanou zpěvačkou se jako otvírák celého večera prezentoval poměrně slušně. Hudebně kapela brousila směrem k legendárním Rakušanům Summoning, avšak z rukávů vytahovala pestřejší škálu kytarových riffů. Melodická hudba podpořená porcí kláves dokázala zdatně zabavit, stejně jako dohady o tom, jak velký má Leeni-Maria obvod paží. Živé prezentaci jako takové nebylo příliš co vytýkat, hudebně bych však tak nekritický nebyl. Strhnout mě KIVIMETSÄN DRUIDI prostě nedokázali.
Druzí na řadu přišli ARAFEL. Německo-izraelskou kapelu založil bývalý zpěvák Equilibrium - a bylo to znát. Nejméně jednou jsme se v každé skladbě mohli doslechnout kytarové onanie v podobě rychlých heavy metalových sól. Avšak jinak bych ARAFEL určitě vyzdvihl, skutečně energická hudba je nápaditá se spoustou zvratů a nálad. V tomto případě se také jednalo o jednoznačně nejrychlejší hudbu celého večera. Pro mě byli Helge a jeho společníci velice pozitivním překvapením. Ač vzdáleně připomínali zmiňované Equilibrium, dokázali se s přehledem vyvarovat jejich největších negativ – sterility, jednotvárnosti a nudy.
VARG je pro mě velkou neznámou. Tedy co se týká jejich úspěchu u fanoušků. Tito Němci objíždějí turné s největšími pagan metalovými kapelami, stánky s merchandisem jsou přecpané nespočtem různých artiklů s jejich motivy. Tohle všechno by měla být podpora především kvalitní hudby. Opak je však pravdou. VARG jsou skutečně velice nezajímavým německým kytarovým pagan metalem, kterých mají naši západní sousedé v každé spolkové zemi přinejmenším několik desítek. Nemá cenu se nějak namáhat, kapela vypadající jako kompromis mezi Turisas a skřety ze Středozemě produkuje naprosto tuctový a neosobní pagan metal a kdo alespoň jeden takový hezký německý slyšel, ví, o čem mluvím. Na druhou stranu je stejnou pravdou, že jejich koncerty oplývají nasazením, energií a živou komunikací s publikem. Verdikt je jasný. Koukat na VARG se dá bez problémů, poslouchat je už ale nikoliv.
Naštěstí pomalu ale jistě přichází čas na nejočekávanější kapelu večera - MOONSORROW. Kluci mají krátce po vydání dlouho očekávané desky “Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa”, která se nadmíru povedla. A svoji formu předvedli i v rámci Paganfestu. Vystoupení předcházelo napínavé intro, při kterém všichni fanoušci nedočkavě vyhlíželi své oblíbence. Když kapela konečně nastoupila na pódium, rozezněly se tóny deset let staré skladby „Kuin Ikuinen“. Hudba MOONSORROW je tradičně spíše záležitostí pozorného poslechu, nicméně v tomto případě Finové ukázali, že umí publikum také pořádně rozpohybovat. Po následujících 50 minut nebylo téměř co vytýkat. Zvuk se držel po celý večer na vysoké úrovni, i když je pravda, že klávesy mohly být tu a tam slyšet o něco více. Energie, agresivita a vůbec celková atmosféra živé prezentace této pětice je na výborné úrovni i přesto, že příliš pohybu na pódiu nezaregistrujete; snad jen u kytaristy Mitji. Jedinou nevýhodou koncertů MOONSORROW jsou jejich předlouhé skladby. Na Paganfestu jich díky tomu stihli pouze pět. Kromě již zmiňované „Kuin Ikuinen“ to byly také starší „Kivenkantaja“a „Sankaritarina“. Z aktuální novinky pak „Muinaiset“ a „Kuolleiden Maa“, kterou celý set zakončili. I když, že jsem byl nadmíru spokojen, neušetřím si jednu výtku; koncert v Black Psu, který MOONSORROW odehráli před lety společně se Swallow the Sun, nebyl překonán ani tentokráte.
První a zároveň poslední kapelou, která se vyjímala zbytku 'startovního pole', byli švédští old school death metalisté UNLEASHED. Ti se naopak s délkou jednotlivých kompozic příliš nemazlí, a tak jich publiku naservírovali rovnou třináct. Během svého času stačila kapela prolétnout celou svoji obsáhlou diskografii a nekompromisně uvrhla Abaton do pekelných plamenů. S UNLEASHED jsem měl čest pouze jednou snad před nějakými šesti lety. Od té doby se však nezměnilo zhola nic, léta nejsou na Švédech vůbec znát. A death metalová rubanice staré školy evidentně potěšila i většinu přítomných, kteří si jistě rádi od všudypřítomného pagan metalu na chvíli oddychli.
Hlavní kapelou celého večera byla jednoznačně veselice jménem KORPIKLAANI. Jak jsem zmínil již na začátku tohoto článku, byl jsem skutečně zvědavý, jakým způsobem dokážou rozproudit krev přítomných diváků. A dokázali. Co se studiové produkce týká, nemohou mi osobně tito Finové nabídnout již po několik let nic více, než veselé a pohodové klipovky. Na živo se však jednalo o jinou kávu, u které nebylo ani památky po neustále se omílajících melodiích z každoročně vydávaných alb. Přestože jsem očekával především skladby z aktuálního kotouče, k mému překvapení KORPIKLAANI zahráli i staré fláky jako „Jouney Man“ či „Wooden Pints“. Jinak kapela samozřejmě 'kropila' davy svými největšími hity, a díky tomu se rozpohyboval snad celý sál. Ve formě byla ale i samotná kapela, která dala do setu skutečně všechno. Abaton se jednoduše před půlnocí změnil v nekontrolovatelnou pohanskou párty.
