Už tomu bude víc jak rok, co jsem v recenzi podotkl, že si pohlídám další nahrávku italského dua ELITARIA. Jak jsem napsal, tak jsem učinil. Od kapely jsem obdržel zásilku nadepsanou „Ngc 666 (New Galaxies Catalogue 666)“. Přesně tak se jmenuje debutová deska, která podobně jak její předchůdci vyšla vlastním nákladem samotných interpretů, kteří se tímto „řadí“ mezi elitu undergroundu, který netvoří hudbu pro peníze. Tato myšlenka je sice chvályhodná, ale jak se s ní samotní autoři poprali, vám prozradím v následujících odstavcích. Prvním značným rozdílem od předchozího EP je jednoznačně zvuk, který doznal mnoha změn k lepšímu. Kytary už nejsou šumící a nezaniká tak struktura riffů pod náporem elektronického bubeníka, který jako naposled útočí svým militaristickým nazvučením a rytmikou. Změnou k lepšímu došel i vokál, který nemá tolik navrstvených efektů a valnou většinu času je bez úprav (maximálně podložen druhou vokální linkou).
Předpokládal jsem, že je v kapele jakýsi potenciál, který se časem projeví. Na nástupce „Tyrannize“ jsem se tedy docela i těšil. První okamžiky proto byly z důvodů zmíněných v předchozím odstavci hodně nadějné. Postupu doznaly i jednotlivé skladby, ačkoliv rozdíl není tak velký jako u zvuku, kterým jsem začal. Jejich kompozice už sice není natolik strohá a dočkáme se tedy více nápadů a změn, ale i tak to v celku působí vše na jedno brďo. Hlavní důvod shledávám v bicích, které prakticky stále znějí jako kulomet v rukou agresivního šílence uprostřed rušného velkoměsta. Ubíjí to tak poměrně povedené pasáže. Možná by stačilo ubrat na jejich hlasitosti, protože jsou vysoce nad kytarami a veškerou elektronikou. Kvůli tomu jsem měl po čase pocit, že je deska neustále stejná, což mě odrazovalo od poslechu.
Po čase jsem se k ní vrátil. Říkal jsem si, že odhodím předsudky a začnu znova. Jenže netrvalo dlouho a hlasité ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta tu bylo zas a začalo cuchat moje nervy. Zaměřil jsem se tedy hlavně na kytarové linky a vokál. Každá skladba je tvořena na podobném základu. Nějaký úvodní moment a riff, který přepne do jiného a začne se střídat s dalším mu nepodobným. Na principu repetitivnosti pak funguje i textová náplň. Kompozice skladby je na jednoduché bázi populární, lehce zapamatovatelné hudby. Akorát tedy v trošičku extrémnější verzi. Najde se samozřejmě několik výjimek v podobě povedeného riffu či zajímavého samplu, které se podaří skloubit do sebe. Pokud vás tedy neubije bicí automat, máte se rozhodně na co těšit.
Pokud z předchozí věty máte pocit, že je myšlena ironicky, máte pravdu. Čím déle jsem desku poslouchal, tím mi začala připadat „hloupější“. V ničem zajímavém totiž nevyniká. Opět má potenciál, který je slyšet hned v úvodní skladbě. V ní se rýsuje atmosféra zkázy světa v podobě neúprosného industriálního black metalu. „Arrogance of Persistence“ vás však okamžitě tohoto dojmu zbaví. Docela mě to mrzí, protože schopnosti tam jistě jsou. Problém je však ve stylu, který ELITARIA tvoří. Někomu bude naprosto vyhovovat. Mne však nebaví… a pochybuji, že bych se jako minule mohl těšit na další album.
K recenzi poskytla: Elitaria
