Přiznám se, že o německých GRAUPEL toho moc nevím a loňská deska „Am Pranger…“ je mým prvním setkáním s tvorbou kapely. Protože mi byla doporučena jako „vymazlený“ black metal, není důvodu se recenze na ní nezhostit, i když mi Německo nikdy nikterak neimponovalo, přestože poslední dobou se můj náhled na tamní scénu mění. Uvidíme, jakou troškou do mlýna přispějí k mému obratu právě GRAUPEL.
Kapela určitě neprahne po nějaké velké popularitě, za takřka 16 let své existence vydává teprve druhou dlouhohrající desku. Obecně mám s podobnými projekty velmi dobrou zkušenost. Tím, že se muzikanti nesnaží chrlit album ročně, ale materiál sbírají a dávají dohromady třeba pět let, vzrůstá naděje, že půjde o kvalitní věc, nikoliv jen o pouhý výplod. Co mou pozornost upoutalo okamžitě, byl skutečně povedený přebal desky, stříbřitá „rytina“ na černém podkladu, to musí být BLACK. A jistotu získávám už při prvních tónech otevíračky „Daemonicum“, která krásně naznačuje, že pánové Zingultus, Gnarl a Hiemos to se svojí vírou v tuhle hudbu myslí smrtelně vážně. Nebudu zastírat, že tohle je přístup, jenž mi tak trochu imponuje – „žádné sraní s mladou paní“ a hezky pěkně rovnou na věc. Takže hned úvodní píseň přináší nášup pěkně od podlahy, bez zbytečných skrupulí a inter. Vítejte ve světě černého kovotepectví. I další kusy se nesou v podobném duchu a i přesto, že se zde nemění tempa nikterak často, tak skladby vůbec nenudí. „Das blutende Mal“ a „Schwarze Feder“ nabízí velmi zajímavé převraty rytmů i při zachování neustálého tahu zběsilých kytar. Jediné, co by se zde dalo vytýkat, může být jistá absence atmosféry, která jde především na vrub až přehnaně vycizelovanému zvuku. Asi nic nepřeženu, když ho označím za největší negativum desky, právě GRAUPEL by totiž k mé naprosté spokojenosti potřebovali mnohem větší dávku špinavosti v tomto aspektu. Je trochu s podivem, že podobné věci neřeším u skladeb, které jsou o jeden až dva stupně pomalejší. Ano, i hudebníci s černočernými srdci si najdou chvíle na zvolnění a úvod „Schwarze Feder“ i celou pátou „Kalte Fessel“ si dokážou prožít. Pětku považuji za song nejvydařenější, v něm totiž potřebnou atmosféru nepostrádám. Dlužno říct, že ostatní skladby nejsou nikterak horší, jen se mi nejdelší kus celé „Am Pranger…“ poslouchá nejlépe. Hned vysvětlím důvody. Muzikanti se nebojí „experimentovat“ a v délce osmi minut se tak trochu vyřádit. A tak se zde střídají pasáže rychlé s pomalejšími i procítěnějšími. Při některých v úvodu až mrazí, jiné připomínají jednu severskou kapelu, ty najdete v závěru páté skladby. Šestá „Ekel“ se vrací k začátku desky především tempem, má však v záloze navíc ještě vydařené melodie, posazené až na thrashové riffování, které přechází ve skutečné hudební hurikány, mezi nimiž můžete slyšet záhadně zkreslenou baskytaru, což jinde na této fošně nenajdete. Druhým hlasem jí při tom doplňuje Zingultovo hrdlo, chroptící přidušeně slůvko „Ekel“.
O největším negativu v podobě zvuku jsem se již zmínil. Zde je tedy na místě zdůraznit opačný pól. Ten připisuji právě vokálům. Zakládající člen Zingultus totiž používá skutečně mnoho vokálních rejstříků a ve všech je stejně dobrý. Zásadní body pak desce přidává jeho práce s vlastním hlasem a zakomponování různých dvojhlasů až trojhlasů do jednotlivých skladeb, tak, že každý je přesně tam, kde má být. A tohle zřejmě GRAUPEL prospívá ze všeho nejvíce a odlišuje tak kapelu od ostatních, které taky ovládají velmi dobře černé řemeslo, ale znějí všechny přinejmenším podobně.
Přestože kapela hraje víceméně klasický black metal, kterému občas chybí atmosféra díky zvuku, působí „Am Pranger…“ na mou osobu poměrně sympaticky, a tak i jeho celkové vyznění přispívá ke změně mého náhledu na tamní scénu. Klady a zápory zmíněny byly a já už jen dodám, že styl, jímž se Němci prezentují, málokoho ohromí, ovšem určitě nikoho neurazí, dost fanoušků naopak i potěší. A ještě jedna věc mě napadá, „Am Pranger…“ nejspíš nadchne sběratelské maniaky. Materiál byl vydán ve třech odlišných verzích - jak v CD, tak v LP formátu a zvlášť „lavish version“ zalitá černým voskem musí být nádhera. Sice bych si LP neměl na čem přehrát, ale stejně …
K recenzi poskytl: Ván Records
