Přiznám se na úvod, že jsem už dlouho neslyšel v rámci melodické metalové avantgardy tak silné album, jakým je právě novinka francouzských WORMFOOD „Posthume“. Překvapení je dvojnásobné, když po drobném pobrouzdání na internetu zjistím, že se vlastně jedná o kapelu složenou mimo jiné z poloviny legendárního duetu Carnival in Coal, což je samo o sobě v mých očích to nejlepší doporučení. Hudba WORMFOOD se ovšem od bláznivých excesů Carnival in Coal dost liší, přestože je přítomnost tohoto soudku s prachem cítit téměř z každé skladby tohoto stále se měnícího hudebního opusu. Hudbu WORMFOOD je vůbec velmi obtížně přirovnatelná k nějaké jiné kapele, neb pánové z tohoto kvintetu dali dohromady nahrávku, která se vydává kompletně vlastním směrem a všechny možné muzikální ingredience míchá v poměru zcela neslýchaném.
Během poslechu „Posthume“ vám přijdou na mysl snad všechny možné rockové a metalové kapely, co jich kde je. Někdy slyšíte Led Zeppelin, jindy rané Korn, pak ejhle nádech prostředních Arcturus, střídaný progresemi Solefald či King Crimson, a to vše v hávu dekadentní zvrhlosti krajanů WORMFOOD - Misanthrope. Když vezmete všechny tyhle kapely a smícháte je dohromady společně s nadhledem a hravostí Carnival In Coal, tak byste měli získat představu o tom, jak „Posthume“ zní. „Ale ouha“, jak řekl nebožtík ex-ministr Dostál v jisté epizodě České Sody, „ono je to přesně naopak“.
Celé album je velmi melodické a prodchnuté takovou spíše psychedelicky-zádumčivou atmosférou, pod kterou ovšem doutná obrovská porce kreativity a nesporného hráčského umu. WORMFOOD vám na začátku skladby představí poměrně jednoduchý leitmotiv, který ovšem záhy opustí a vychrlí na vás tuny variací a odboček nebo i přeskoků do jiné tóniny, až máte pocit, že jste se volně přelili do jiné skladby. Po pár minutách výpravné hry vás tenhle ansábl vrátí zpátky na zem zahráním úvodního riffu či melodie a vy máte pocit, jakoby se vám celá ta předchozí část skladby jenom zdála.
Hra, dalo by se říci; to je to slovo, které mě napadá. Hra s posluchačem a žánrem jako takovým. Když vložíte WORMFOOD do přehrávače poprvé, máte pocit, že posloucháte rockové album s takovým zvláštním šansonovým vokálem, jemně připomínajícím gotické kapely á la 69 Eyes. To je však pouze první dojem, který podle mého soudu dlouho nevydrží. Je velmi obtížné říci, co vás vlastně přinutí u desky zůstat; jestli jsou to našlapané bicí, ostřejší kytarové zvuky, mistrovsky zvládnuté basové party či něco úplně jiného. Prostě po chvilce vás to chytne, a to i když jste příznivcem hodně extrémní hudby. Je to melodické, nápadité, ale svým způsobem je tam pořád cítit odér po zuřivých Carnival in Coal.
Když se podíváme třeba na samotné aranže, tak alespoň já jsem měl pocit, že tu vlastně neslyším nic nového, ale hrozně těžko jsem vzpomínal, kde už jsem jednotlivé prvky a riffy slyšel. Někdy se vám rozjede začátek jak z první desky Korn (která byla fenomenální, tedy není to myšleno v negativním slova smyslu) a dokonce i zvuk kytary je dost podobný (konkrétně ve skladbě „Troubles Alimentaires“), když tu náhle celý dojem nabourá sólo stavěné ve stylu Dream Theater či kytarovějších Pain of Salvation, které volně přejde do atmosféry norských Winds i s nezbytným klavírem.

Jak to tak po sobě čtu, tak musíte mít dojem, že je každá vteřina téhle desky nabitá tak deseti hudebními styly, které se míchají v jednom kataklysmatickém víru zvuků, sól a přechodů. Opak je ovšem pravdou a celé „Posthume“ působí velice klidně, pozvolně a hlavně přirozeně. Po chvilce máte pocit, že vlastně takhle by měla znít veškerá soudobá říznější avantgarda. Nepochybně stojí za poklonu, že se francouzům povedlo odolat pokušení sól a prázdné instrumentální exhibice, i když soudě podle hráčských výkonů by na to jistě měli. Na druhou stranu, sóla a instrumentální výlety jsou na desce přítomné v solidním množství, ovšem jsou perfektně zapracované do celku, takže nijak neruší, ale krásně malují drobné odstíny kompozic. Je to složité popsat a já mám pocit, že tenhle odstavec nějak nedává smysl. Ale taková hold deska „Posthume“ je…a ten vnitřní rozpor, který tkví ovšem spíše v posluchači, je také jedním z kamenů hudební skládačky, vtělené do stop CD či vinylových drážek.
Zvukově se deska drží spíše zpátky, díky čemuž ale působí na poslech velice příjemně. Kytary jsou hezky vyrovnané se zbytkem kapely, klávesy nejsou zbytečně vytažené a bicí mají jasný tón bez rušivých dozvuků, a tak žádná z mnoha hudebních a žánrových poloh nijak zvukově netrpí. Vše je velmi hezky nazvučeno i vyladěno a můžu s klidným svědomím říci, že i lidé zodpovědní za mix a mastering odvedli svou práci perfektně.
Nemá cenu se dále rozepisovat o jednotlivých skladbách či motivech, protože každá skladba by vydala na samostatný článek. Tahle grupa je prostě Papinův hrnec talentu, invence, hudebnosti a dovednosti. Myslím, že deska tohoto formátu si najde příznivce nejen v extrémně metalovém, ale i obecně hudebním publiku, neboť dobře zvládnutá porce muziky je vždy náležitě oceněna, byť někdy až s odstupem času.
Poslech to byl krásný, i když dost náročný, a tak zde nabádám všechny k trpělivosti, protože až se vám povede v hlavě tenhle pletenec rozmotat, budete mít pocit, že jste objevili něco po dlouhé době nového. Nakonec se možná naplnilo moje volání po tom, kde že jsou dnes velikáni melodičtější progrese Arcuturs, Solefald, Misanthrope, Morgul, Winds a jiní? Není potřeba již hledat a doufat, protože tady máme odpověď, a tou jsou WORMFOOD. Přátelé, o tom se nedá mluvit, to se musí slyšet!



