Když kapela AJATTARA před dvěma lety vydala svůj značně experimentální šamanský počin „Noitumaa“, mnozí fanoušci možná už přestali doufat, že tito šílení Finové ještě budou schopni o své hudební tvorbě nějak seriózněji uvažovat a vydat album, které by odpovídalo jejich dřívějším dílům, či je dokonce přesahovalo. Jestliže již předchozí „Kalmanto“ bylo pro nedostatek originality a nápaditých postupů hodnoceno spíše jako propadák, po poslechu sice velmi originální avšak ne zcela pochopené výstřednosti „Noitumaa“ možná posluchači usoudili, že AJATTARA vzala požadavky na změnu a zpestření stylu se značnou dávkou nadsázky a s bednou kořalky a odvarem z blíže neidentifikovatelných hub se její členové odebrali do hlubin finského lesa vzývat prastaré duchy a oddávat se všelijakým delirickým stavům. Avšak poté, co jim došly zásoby alkoholu i lektvaru a seznámili se snad se všemi možnými i nemožnými pralesními bytostmi, rozhodla se tato finská tlupa vrátit z divočiny do studia a nahrát novou desku. Tentokrát nějakou posluchačsky přijatelnější – v duchu své starší tvorby a snad i s trochou nového přístupu. Budou tedy schopni po delší době konečně uspokojit rozčarované fanoušky toužící po nových nápadech a přitom zachování jejich „starého dobrého“ stylu?
Zdá se, že kapele její čarodějnický experiment v temných hvozdech přeci jen prospěl, a to zejména v tom smyslu, že z „Murhat“ lze vycítit, že je hráno s určitým nadhledem a nově nabytou energií. Jako by se přestali tak křečovitě snažit za každou cenu vnést do své hudby nějaký prvek progrese či inovace, jako tomu nejspíš bylo u již zmiňovaného pokusu „Kalmanto“, kde se jim celkem dobré nápady podařilo utopit v záplavě příliš jednotvárných motivů místy „zachraňovaných“ klávesami, které tak trochu nudně doprovázely ústřední melodii. A možná právě určitá nenucenost a do jisté míry hravost i vtip, který si zachovali od předchozí nahrávky, činí „Murhat“ zajímavým a v lecčems i odlišným albem s nejedním chytlavým nápěvem.
Hned úvodní skladba „Kunnes taivas meidät erottaa“ asi překvapí nezvykle rychlým tempem se surovými kytarovými riffy, které střídá melodický vokál téměř hymnického refrénu. Nebýt hlasového projevu vokalisty Ruoji, člověk by zpočátku snad ani nepoznal, že jde o AJATTARU, zvláště pokud nezná či zapomněl jejich ranou tvorbu typu „Itse“ či „Kuolema“. Ale i přes určitou podobnost některých skladeb se staršími výtvory je „Murhat“ celkově v něčem jiná. Během poslechu se možná budete ptát, zda tam náhodou něco nechybí či naopak nepřebývá, nebo co že to provedli se zvukem, až po chvíli zjistíte, že zřejmě zcela vypustili jejich dříve oblíbené syntetizátory. Jejich využití je tak minimální, že kromě spoludotváření některých nenápadných zvuků u nejvýše dvou skladeb, je nelze nijak zaslechnout. To ovšem není vůbec na škodu, neboť hlavním prvkem zde se zdají být kytary a bicí – zejména nepřeslechnutelné činely, a pak též samozřejmě svérázný vokál, který se nikterak neomezuje pouze na jednu polohu.
Většinou se album drží středního tempa, což u AJATTARY není nijak neobvyklé. Je zde ovšem několik skladeb, které něčím vybočují z převažující linie. Jednou takovou je již zmiňovaný energií nabitý „otvírák“ překračující běžnou rychlost. Naopak na „Routalempi“ asi překvapí doom metalový začátek, který by mohl posluchače na moment uvést v pochybnost, zda opravdu slyší stále tu samou kapelu. Za zmínku stojí i „Murheiden kilta“, kde překvapivý vokál na způsob death-grindového chroptivého bručení zpestřuje jinak celkem nevýrazný námět. Také lze postřehnout určitou inspiraci předchozím „tribal-folkovým“ dílem, jehož vliv se nenápadně táhne napříč celým albem a snad nejvíce se projevuje ve skladbě „Aura“.
Na příkladě závěrečného tracku by se dala přiblížit jedna drobná vada na kráse, kterou jsou - alespoň dle mého skromného názoru - trochu zbytečně časté změny motivů v místech, kde to postrádá smysl, či v některých případech dokonce jde jaksi proti původnímu plánu. Celá kompozice pak působí trochu neuspořádaně i nevyváženě a člověk se tak může hůře orientovat v tom, co tedy má být tím nosným tématem. Tak třeba zrovna v případě „Veljet“ by udělali lépe, kdyby místo skoku do trošku neotesaně znějícího refrénu spíše rozpracovali zajímavý počáteční námět, ke kterému se sice navrací, ale kvůli přerušení skočnými rytmy už ztrácí na síle a celkové vyznění tím mění význam. Někdo to ale naopak uvítá s povděkem a bude si pochvalovat, že díky tomu alespoň nezůstává jejich hudba monotónní, takže tento osobní postoj nechci nijak moc zohledňovat v závěrečném hodnocení.
