I zrodila se mi v hlavě myšlenka zveřejnit vlastní recenzi, již jsem napsal kdysi před léty a připomenout doom metalovou legendu CANDLEMASS. Mé důvody jsou tři:
1. Myslím, že může být pro čtenáře celkem příjemnou změnou si přečíst něco, co napsal někdo z nás před lety a dost možná ocenit, že se s věkem dílo toho pána někam posunulo (jaký egoismus a ješitnost).
2. Je to taková zvláštní dvojitá nostalgie, jak v mé osobní rovině, tak obecně, protože v kategorii Relics jsme do tak dávné minulosti zatím nezaběhli.
3. Přestože jsem tuhle recenzi psal před více jak deseti lety a není věcně správná, protože jsem si nezjistil důležité informace a prostě ji „jen“ napsal, cítím ke kapele a zvláště ke skvostu jménem „Epicus Doomicus Metallicus“ pořád to samé. A oč je recenze věcně nesprávnější, o to víc byla psána srdcem…
Po dlouhém hledání a pátrání se mi podařilo sehnat album “Epicus Doomicus Metalicus“ na rozumném nosiči a v odpovídající kvalitě. Tohle album mám někdy od roku 1990, ale na totálně ohrané polské “originálce“. Nakolik tohle není předmětem recenze, nechám tyhle detaily na pokoji.
Hned v úvodu je třeba předeslat, že recenzované album ovlivnilo můj hudební vkus na velmi dlouhou dobu a pokládám ho za jeden z nejzdařilejších počinů v historii metalové muziky vůbec, už jen z toho důvodu, že řada následovníků nesahá CANDLEMASS ani po kotníky, a hlavně je důkazem toho, co já tuším už dávno - že doom vznikl nezávisle na ostatních stylech, když uvážím, že deska vyšla před čtrnácti lety a death metal byl ještě v plenkách, byl-li vůbec.
Pánové Elding a spol. nám na ploše cca. 50 minut servírují porci atmosférického čehosi, co do roku 1986 dle mého názoru nemá obdoby. Deska obsahuje celkem šest velmi rozsáhlých kompozic, ve kterých dominuje zánikem a naprostou beznadějí načichlé tempo a po textové stránce silně zádumčivá poezie. Už názvy skladeb vás připraví na to, že v Samotě vstoupíte po překročení řeky Styx do Brány Démonů, kde nahlédnete a prohlédnete svět skrze Křišťálovou kouli a ovládáni Černým kamenem budete nuceni Pod dubem učinit svou první oběť, abyste ve finále složili Černokněžníkův slib (přísahu).
Hudebně se připravte na porci depresivně hutných táhlých riffů, které tkají ponurou atmosféru celého alba. Nejde o jednotvárnou hudbu, jak by se mohlo zdát na první poslech. V době, kdy deska vznikala, byl vliv heavy metalu veliký, a tak zde uslyšíte heavy metalová sóla, která (a to je zvláštní) jedou celkem zběsilým tempem v jinak depresivně táhlé rytmice (ta je mimochodem na velice slušné úrovni). Tenhle úkaz je patrný zejména ve skladbě “Under the Oak“ a je zajímavé ho sledovat. Vokály jsou povětšinou v klidných vodách středních poloh s občasným výletem do heavy metalového vysokého ječáku. Pan Elding zkrátka nezaostává hlasem za bicími, kytarou a basou a doplňuje tak kvalitní instrumenty v úchvatný celek (ať si říká, kdo chce, co chce, Eldingův projev je mi bližší než Messiahův z následujících počinů). Občas zaslechnete klávesy, které jsou zde využity nikoliv jako liniový nástroj, ale jako prostředek k dotvoření atmosféry (jako by té temnoty a beznaděje nebylo i tak dost). Skladby díky nim ale znějí na svou dobu až neuvěřitelně pompézně. Akustické vybrnkávačky taky nejsou na škodu, není-li jich moc, a to tady není.
Z celého alba deprese vyloženě čiší, jako by nikdy neměla skončit. Zlom nastává asi 2 minuty před koncem ve skladbě “Sorcerer’s Pledge“, kde mi tak připadá, že svítá plamínek naděje, pravděpodobně pro novopečeného čaroděje. V samotném závěru se objevuje ženský hlásek (využitý opět jako další nástroj) a vítá vás v úplně jiné dimenzi.
Shrnutí: Desku by měl alespoň jednou slyšet pravověrný doom metalista, jste-li ale labilnější jedinec (většina metalistů asi ne), nechte si raději zajít chuť. Mohlo by se stát, že jednou bude pro vás naposled a místo “Under the Oak“ byste se mohli ocitnout zavěšeni on the oak, a to by byla jistě škoda.
To, co jste právě přelouskli až sem, zůstalo ve své původní podobě a úpravy v textu jsem provedl jen pravopisné. Dnes už samozřejmě vím, že Leif nikdy vokalistou CANDLEMASS nebyl a zpěv na albu obstarával Johan Längqvist, stejně jako to, že ten andělský hlas na konci patří Cille Svenson, ovšem nic to nemění na skutečnosti, že tohle album stále zbožňuji a velebím stejně jako v dobách, kdy jsem se k němu dostal, stejně jako v dobách, kdy jsem předešlé odstavce psal. CANDLEMASS na stránky Mortemu dle mého jednoznačně patří. Kapel, které jsou živé od časů klasického heavy metalu do dnešních dnů, kvapem ubývá. Ne, že by šlo o nějakou nutnou zásluhu, ale nezaslouží si právě takové alespoň naše uznání? Když přihlédneme ke skutečnosti, že oni formovali styl, jsou neustále zdrojem inspirace pro současné kapely na poli doom metalu, odpověď je nasnadě. A inspirovali a inspirují nejen doom metalisty. Co třeba velmi povedený cover skladby „Solitude“ v provedení Francouzů Anorexia Nervosa? Ale to už je zřejmě na další článek. Dobrou noc.
