Další kapelou, kterou považuji v rámci doom metalu za zcela zásadní, jsou zhoubní brutalisté DISEMBOWELMENT. Aneb australská prasopalba blastujícího death metalu, neustále se proměňujícího ve stojatý pure doom. Vzájemné protiklady, to byla nejsilnější devíza dnes už neexistující kapely. Ta se po letech zařadila po bok dalších kultů útrpného žánru, jako jsou např. Winter, Dusk, či Thergothon. Winter a Thergothon už jsme si na Mortemu v rámci 'Relics' vzpomenuli, proč k nim příště nepřidat také Dusk? Dnešní prostor je ale zaměřen jinam. Na sonický doomový klenot, jakých se mnoho neurodilo - ''Transcendence into the Peripheral''. Ne, špatně, takový klenot je prostě jen jeden! Nemá pokračování, sedí sám hodně hluboko pohřben na doomovém trůnu. Nadšení a pokora k době kdy vzniknul z něj však nikdy nevyprchá. Věčné album. Kult!
První polovina 90. let, to je, až na výjimky, ta pravá doba pro doom metal. DISEMBOWELMENT vtiskli depresivnímu žánru neopakovatelnou agresivitu, možná vůbec nejodvážněji ze všech. Surové deathové výpady pálí v očích a drtí kosti stejnou silou jako před lety. Špinavé sypanice volí jen tu nejhrubší cestu ven z uplakaných melodií. Způsob, jakým DISEMBOWELMENT mění nálady a struktury songů z megabrutálních ve volně atmosférické, je unikátní. Žádná křeč, žádná faleš. Death metalová deviace spolu s chrámově archaickým doom metalem. Navzájem neodděleni, spojeni v jeden nemocný svazek. Je to hudba vycházející na světlo z temných katakomb, kde se kroutí těla nebohých mrzáků zohavených infekcí. Jiné než epicky choré vize se mi v souvislosti s poslechem ''Transcendence into the Peripheral'' nedostává.
Pošilhávat po doomových koridorech minulosti se dá všemi možnými způsoby, ale opomenout při tom tyhle Australany je nejapnost. Hodina zvířecké lekce musí být vystavena v každém zkázou postiženém výběru alb a protagonistů. Nic než ''Transcendence into the Peripheral'' v podstatě v rámci DISEMBOWELMENT není důležitější. Jsou tu jen první UG pokusy a EP ''Dusk'', které k tomu všemu patří, ale to nejsilnější je zachyceno až tady, na plnohodnotném albu. Sound alba je i v tomto případě tím hlavním, co nejvíce znovu nutí k myšlence, že pravá doom metalová šlechta se rodila v zanedbaných zvukových podmínkách. Hlasitá, ponurá špína, zastřené morbidní kreace a přímo v nich atmosférická lehkost, která ovšem nedovolí DISEMBOWELMENT vykouknout na povrch zemský. Vše je uloženo v hrobkách, spletích starých chodeb, kde denní světlo není vítáno. Pokud zkáza, tak zoufale sklepní. Jedinou výjimkou je éterická bolístka „Nightside of Eden“ s ženským vokálem, která kdyby se objevila na slavném „Wildhone“ od Tiamat, nikdo by se nemohl divit. Jinak je ovšem kurz DISEMBOWELMENT hluboko a mnohem neúprosněji stočen k větší bestialitě a neklidu.
Verdikty jsou zbytečné, stačí říci jen jedno. Tohle je brutální doom metal. Nejtěžší direkt, který znám.
