V době velikonočních svátků, konkrétně na Bílou sobotu 23. dubna, proběhl v pražském klubu K4 koncert dvou těžko zařaditelných uskupení – francouzských Aluk Todolo a kanadského dua Menace Ruine. Obě kapely letos vystupovaly na každoročním – pro mnohé legendárním – festivalu Roadburn v nizozemském Tilburgu, odkud se společně vydali na menší turné po Evropě. Také proto vyšel termín pro Prahu na výše zmíněné, pro fanoušky poněkud nešťastné datum.
Před osmou večerní hodinou se do klubu začalo pozvolna trousit prvních pár návštěvníků, z nichž mi většina tváří přišla značně povědomá. Zatím to však ještě působilo, že v sále je dohromady více účinkujících a organizátorů než příchozích posluchačů. Když bylo pak vše připraveno k odmávnutí startu – zvuková zkouška hotová, trika, CD a vinyly pečlivě rozestavěny na stolech podél zdi, životně důležitá žárovka nad pódiem pro Aluk Todolo naaranžována dle čert ví jakých tajemných měření, postávalo či posedávalo v klubu nějakých 28 lidí. „Oni ještě možná dorazí někteří notoričtí opozdilci, co chodí pravidelně alespoň hodinu po uvedeném začátku akce,“ snažila jsem se poněkud nepřesvědčivě povzbudit kamaráda organizátora z Letmo Productions. S pobaveným úsměvem a významným pohledem na hodinky, jejichž ručičky ukazovaly téměř devět hodin, odpověděl něco jako, že s tím už moc nepočítá. „Za patnáct minut se ještě můžou stát divy,“ odvětila jsem s přehnaně předstíraným optimismem, dusíc v sobě spiklenecký smích.
Divy však opravdu nastaly, když se na pódiu objevila dvojice křehce působících Kanaďanů MENACE RUINE, kteří spustili své rituálně rytmické zaklínání zahalené do špinavého závoje drone-noisu místy přiživovaného pochmurnými melodiemi kláves. Mužský skřípavý přidušený přes efekty prohnaný vokál, trochu připomínající záhrobní jekot Malefica z Xasthur, krásně kontrastoval se zvučným sytým altem Genevieve . Překvapilo mě, jak temně a přitom nenuceně může znít čistý ženský vokál v tomto obskurním druhu hudby, zvláště pak u živého vystoupení. Její svérázný melancholický hlas působil dohromady s dramatickou instrumentální kompozicí jako apokalyptické vyprávění o dávno zapomenutých běsech, které hrozí novým příchodem v budoucnosti bližší, než si myslíme. Nebezpečně podmanivou přesvědčivost dvojici Menace Ruine opravdu nelze upřít, v jejich projevu bylo cosi neuchopitelného a tajemného, odkazujícího na skrytou hrozbu číhající kdesi v temných chodbách archaického labyrintu ležícího neznámo kde v útrobách země. Přiznám se, že v některých nečekaných okamžicích u skladeb jako „Utterly Destitute“ či „Nothing Above or Below“ mě z takových nepatrných náznaků až zamrazilo.
Krátce po nadšeném potlesku posluchačů a jejich uznalém pokyvování hlavami nastoupila na scénu trojice vesele vypadajících Francouzů. Nezbytná žárovka se klidně pohupovala vzduchem a zatím si jen tak nerušeně vydávala své nostalgicky nažloutlé světlo. Ovšem v momentě, kdy ALUK TODOLO řízli do strun, to vypadalo, jako by světlo leknutím mírně pohaslo. Byl to ale jen můj subjektivní dojem, neboť se mi zřejmě trochu zatmělo před očima z toho intenzivního valivého zvuku, který se jako tekoucí láva šířil příšeřím klubu, až postupně pohltil celý tamní prostor a všechny lidi v něm. Nebylo úniku. A kdo by taky utíkal? Vypadalo to, jako že se všichni rádi nechali zaplavit tou černou vroucí bublající hmotou, která se od první chvíle začala rozlévat z pódia. Je neuvěřitelné, co ti tři dokázali vytvořit jen s bicími, basou a kytarou (samozřejmě podpořenou řadou různých efektů). Tempo kolísalo od rychlejších black metalem nasáklých zběsilostí po pomalejší psychedelický krautrock s velmi bizarními rytmy evokujícími atmosféru rituální slavnosti po požití magických psychoaktivních bylin.
Na intenzitě těžko popsatelného zážitku přidal nakonec i fakt, že Aluk Todolo nedali posluchačům ani možnost se nadechnout nad hladinou vířivé hlubiny šílenství, protože se rozhodli hrát necelých 50 minut v celku. Žádný přídavek se ale pak i přes mohutný aplaus nekonal. Asi po mimořádně zdařilém výkonu hudebníci vyčerpali veškerou svou energii, čemuž bych se ani nedivila, neboť jí do svého vystoupení vložili maximum.
Ještě bych závěrem dodala, že ani po zvukové stránce se nic nepokazilo. Dobré nazvučení tak bylo výchozím předpokladem k celkové úspěšnosti tohoto jedinečného hudebního večera, o kterém se poté mnozí spokojení návštěvníci vyjadřovali, že to pro ně byl jeden z nejlepších koncertů.
