Stává se poměrně často, že při prohlížení všemožných webových stránek věnovaných hudbě narazím na zajímavá starší či zcela nová alba mně dosud neznámých kapel. Mnohým z nich sice po druhém poslechu už nevěnuji nijak velkou pozornost, protože ne u všech interpretů se leckdy lichotivý popis shoduje s obsahem. To ovšem není případ německého uskupení zvaného TEPHRA, jehož poslední album mě zaujalo natolik, že jsem se okamžitě začala shánět i po dřívějších nahrávkách. Chtěla bych se vyvarovat nějakého zjednodušujícího škatulkování do určitého žánru, což však v tomto případě ani není dost možné. Dovolím si ale uvést jeden ne zcela nezajímavý a možná i nepatrně směr napovídající detail – vokalista Ercüment Kasalar totiž nějakou dobu zastával tuto úlohu též u známějších krajanů The Ocean - a to v éře vydání alb „Fluxion“ a „Aeolian“. Nejedná se však o žádnou lacinou kopii této kapely, jistou podobnost s nimi lze spatřit možná tak v neoddiskutovatelné zálibě členů TEPHRA v progresivních experimentálních kompozicích a též v určitém (i když ne tak okázalém) prezentování své instrumentální dovednosti.
Zařadit „Tempel“ do pomyslné hudební přihrádky opravdu není moc jednoduché, stejně tak jako samotný poslech alba, které působí i přes zastřešující podmanivě rozjímavou atmosféru značně rozmanitě až trošku nesourodě. Označení jako atmosférický sludge s prvky post-hardcore by určitě nebylo zcela postačující. Místy lze zaslechnout pestré progresivní aranže á la Tool s decentní příměsí orientalizujících postupů, jinde zas můžeme inspiraci vystopovat v oblasti psychedelií nasáklého stoner rocku ve stylu Sleep nebo i v některých svéráznějších projevech post-rocku.
Nejedná se o dílo nabité hitovými riffy a chytlavými melodiemi, které by si člověk po prvním poslechu jen tak nevědomky prozpěvoval. Naopak možná budete rádi, když si i po opakovaném přehrávání vůbec na nějaký motiv vzpomenete. Hlavní slovo zde mají kytary, přičemž hudebníky zjevně velmi baví (si) hrát a stále obměňovat či vymýšlet další postupy a přidávat nenápadné detaily. Snad kromě poslední skladby, podle níž je celá deska nazvána a kde se výrazná melodická linie kytar může alespoň částečně vtisknout do posluchačovy paměti, je poněkud obtížné zachytit nějaké převažující náměty. Album se neustále proměňuje, vyvíjí, jedna skladba se přelévá do další pokaždé s jinou energií a intenzitou, skáče z jednoho tempa do druhého a nestálým charakterem ještě dotváří obraz neuchopitelnosti a podněcuje zvědavost rozpačitého posluchače.
Ačkoliv vizuální design spolu s názvem alba mohou vyvolat představu orientálními rytmy nabité hudby s meditativní atmosférou chrámů tajemného Východu, je tento předpoklad splněn jen jaksi podprahově. Exotické vlivy jsou zde jen jako určité východisko a - potlačeny na nenápadné stěží rozpoznatelné minimum - splňují tak především funkci dokreslování nálady i podpory celkového konceptu nahrávky. Výrazněji tyto rysy proniknou na povrch spíše v instrumentálních skladbách, kde jsou však většinou stejně postupně rozmělněny přidávanými vrstvami, zvraty tempa či posunem v kompozici.
Nejste-li zrovna příznivci progresivních odnoží metalu ani experimentování s jeho pomalejšími polohami a nevidíte-li mnoho smyslu v produkování částečně instrumentálních děl bez ústředního nakopávajícího hitu, budete zřejmě k tomuto „svatostánku“ hledat cestu dost obtížně. Mě však deska nadchla právě svou nápaditostí, rozmanitými postupy a v neposlední řadě též skvělým výkonem hráčů, kteří předvedli, že se zdaleka nemusí omezovat jen na jeden „vyhovující“ konkrétní hudební projev. Jak však sami k svému novému výtvoru uvádějí: „Not everyone is granted permission“. Takže ať pozná každý sám, zda nakonec bude či nebude mít přístup do chrámu povolen.
