Název CALDERA si tato francouzská čtveřice zřejmě nezvolila zcela bezdůvodně. Vy byste snad svou kapelu jen tak z legrace nazvali podle geologického termínu pro kráterové propadliště vulkanického původu? A co teprve kdybyste hráli čistě instrumentální svérázně pojatý sludge-doom místy říznutý progresivním rockem? Možná se teď divíte, co že to proboha je za prapodivnou fúzi a přemýšlíte, co si pod tím vlastně máte představit. Jeden můj nejmenovaný kolega nesnáší značně rozšířené nálepkování „post“ u každé nesnadno zařaditelné kapely, jejíž prolínání či inovace žánrů se čímsi vymyká běžně chápanému pojetí toho či onoho stylu. Pokusím se tedy toto album popsat oklikou bez užití nabízejících se zobecňujících označení. Oproti předchozímu počinu tentokrát zvítězil koncept dvou minimálně čtvrt hodiny dlouhých skladeb značně proměnlivého tempa i atmosféry. Obě spojuje záliba v pomalém plíživém nástupu s minimálními aranžemi a postupně gradujícím přechodu do rozmanitějších pozic instrumentálně vyhrocené naléhavosti. Právě v těchto převratných momentech už nelze dost dobře mluvit o stoner ani doom metalu, jak hlásají snad všechny internetové stránky o stylu kapely. Situaci navíc ještě komplikuje absence vokálů, které v mnoha případech podporují převažující tendence v hudbě a napomáhají tak celkové charakteristice žánru. Jistá dávka táhlých, rozvleklých, zacykleně se opakujících, pozvolně ubíjejících doomových riffů zde sice určitě je přítomná, ovšem ve finálním vyznění alba jako celku nehrají tyto výchozí rysy hlavní roli. Alespoň ne v té míře, že by na sebe strhávaly veškerou pozornost a sváděly k jednoznačnému závěru.
Klidnější rozjezd první skladby už po prvních pár minutách naruší první přílivový proud masivnějšího zvuku, ale vzápětí se na čas potopí pod již mírně zčeřenou hladinu šumění a bublání, což ještě zesiluje napětí a přiživuje očekávání dalšího vzedmutí. To se blíží velmi pozvolna a kromě několika ozvěn dunění z hlubin, které naruší tempo pokojného plynutí předtuchou blížícího se maelströmu, je až do nějaké desáté minuty v podstatě ticho před bouří. Pak se neklidné vody náhle rozvíří se strhující energií. Vlny houpavě poskakují, naráží do sebe a klopýtají, ale vše působí až překvapivě sehraně a v pravidelném rytmu, skoro jako by spolu rozdováděné proudy tančily divoký valčík na rozloučenou, než je pohltí lačný chřtán vířivé propasti. Zaposloucháte-li se pořádně do působivé výrazné kytarové melodie dohromady s celkovou rytmikou kompozice, možná nakonec uznáte oprávněnost tohoto přirovnání.
V poněkud odlišném duchu se nese druhá polovina díla - tedy následující skladba. Zůstává více pod povrchem, přelévá se z mírnější fáze do prudší, ale nijak se po předchozí zkušenosti neodvažuje vyplout nahoru a čelit rozbouřenému živlu. Pulzuje většinou v zatěžkaném potácivém tempu, líně se převaluje u dna a přešlapuje dlouhou dobu v jedné pozici. V polovině cesty se skoro úplně odmlčí a můžeme tak na chvíli slyšet jen zcela nenápadné hučení vyvěrající z neznámo jakých hloubek pod zemí. Ani zde však není nouze o nápadité (tentokrát spíše decentní) postupy - zvláště co se kytar týče. Ty sice striktně drží krok s ostatními nástroji, ale nebojí se občasných nenásilných kliček vlastního ražení.
Rozhodnout se definitivně pro odpovídající hodnocení této nahrávky mi zabralo skoro více času než samotná recenze. Samozřejmě už během poslechu přicházelo v úvahu jen nadprůměrné bodování. To je ovšem stále dost široké rozmezí. Nakonec však, i když druhá skladba nemá až takovou umořující sílu jako první kousek se svou promyšlenou gradací a výjimečně zdařilým koncem, atmosféra celku dokázala částečně zmírnit drobné nedostatky.
K recenzi poskytl: Avantgarde Music
