“Tam, na tle burzowego nieba.
Są tam wszyscy.
I surowy Mistrz wzywa ich do tańca
Chce, by trzymali się za dlonie.
I tanecznym krokiem podążali w jednej linii.
Na czele kroczy On, kosę i klepsydrę dzierżąc.”

Někdy je zkrátka vlastní močál natolik limitujícím prvkem, že je potřeba z něj vystoupit, a pak nezbývá, než to udělat, jinak vás zkrátka bahno pohltí. OREMUS jsou dvouhlavou hydrou vystoupivší z močálu Blaze of Perdition. Dvouhlavou jednoduše proto, že kapelu tvoří dva z členů téhle smečky – XCIII mající na starosti všechny kytary, ale spíše všechny nástroje a S. oplývající poměrně chorobným a přesto poměrně čitelným vokálem. Proč hydrou? Zkrátka proto…

…že pánové koušou a napadají s neskutečnou ohavností a všude a na všechny strany hrnou z pod svých pařátů a prostřednictvím svých mord zkázu. Pokusím se vám tedy jejich prvotinu nějakým způsobem popsat. Desku uvozuje skladba „Siódma Pieczęć“, nesoucí se ve středním tempu a mírně evokující zkroušenost a uhrančivost až depresivních vod. Ve skutečnosti tomu tak ale vůbec není. Kapela totiž využívá poměrně mistrně právě práce s tempy. Že si protiřečím? Skutečně i ve středních tempech se dá pracovat s tempy (a nejen s nimi). Druhou složku tvoří poměrně silné melodie, na které má zřejmě XCIII nějaký zvláštní cit a je k tomu i náležitě hráčsky vybaven. Výsledek je takový, že kapela nedopustí nudu a především se neplácá z místa na místo a určuje i vytyčuje si jakýsi směr dopředu a v podstatě s využitím všech klasických postupů myšlenky na nějaký depressive styl neustále rozmělňuje. Přitom, zdá se, vůbec nemá ambice objevovat něco nového, jen cílevědomě tlačí starému svůj ksicht, což je pro mě velmi podstatné a určující. Dokáže-li první skladba vést k takovým úvahám, co tedy ty další? „Tyrana Grob“ se rozjíždí naopak v ďábelské rychlosti zřejmě jen proto, aby se zklidnila a dala vyniknout nejen přednesu pana S., ale hlavně pak kytarové práci druhého muže. Když mluvím o kytarách, určitě bych neměl zapomínat na tu basovou. Ta je právě ve dvojce klíčová především tím, jak zajímavě vystupuje ze zádumčivých pasáží zhruba uprostřed písně a silně doplňuje i přirozeně tvrdí už tak silné melodické linky klidných vod druhého tracku. Upozorňuji, že slovy „silné melodické linky“ mám na mysli prolínání tří až čtyř. Čím je hudba ve skladbě „Tyrana Grob“ mírnější, tím je hlubší a promyšlenější, přesto ovšem neskomírá kdesi na dně a OREMUS si stále udržují vytyčený směr.

Trochu překvapivě jsou titulní „Popioły“ nejkratší skladbou téhle fošny a řekl bych i nejméně uchvacující ve smyslu zadumanosti a melodičnosti, ovšem pozor, na druhou stranu je písní ohavností omračující. Drsné jsou proslovy pana S. ke všem nehodným a zážitek je to opravdu intenzivní. Neustálý tlak na mou mysl. Konání OREMUS je v těchto místech desky obludné, znásilňují můj mozek klasickým blackovým nátěrem, který ovšem režírují vlastní cestou. A znovu a znovu si musím uvědomovat, že kapela neobjevuje nové, ale kouzlí maximum ze starého. Ani se nenadějete a je tu závěrečná „Biale Oblicza“, která se rozvine do nejkrásnějšího černého květu „Popioł“. Zde se všechny aspekty již zmíněné a vysoko ceněné dostávají doslova do bodu zero, snad k prvopočátku všeho. Pozorovat potom takové opěvování smrti se stává neopakovatelným zážitkem. Proč neopakovatelným? Protože začínáte chápat, kam to všechno směřovalo a hlavně proto, že pokaždé, když tuhle skladbu proženete mozkem, uvolní do vás jinou energii, pokaždé v ní něco najdete. Ovšem už první poslech byl překvapivý, na konci totiž objevíte… víte co, poslechněte si to, odměnou vám bude…


OREMUS nejsou jen nádobou, ale mají i obsah, kterým ji dokážou naplnit, a to se nově vzniknuvším spolkům daří málokdy. Jedna polovina takových vsadí na formu, druhá na obsah a prostě to nikam nevede. Případ OREMUS to naštěstí není a svědčí to do jisté míry o sebeuvědomění kapely a poměrně vysokém potenciálu v oblasti kreativity, aniž by nutně muselo jít o odvržení či pošlapání vlastních blackových kořenů. Říkal jsem to už několikrát a stejně to chci na závěr ještě zopakovat, Poláci nevytvářejí nové, ale vtiskávají vlastní tvář starému. Ovšem způsob jakým to dělají, to tedy klobouk dolů. Ostatně je to vidět i na přebalu alba, jak to S. a XCII myslí vážně a zřejmě vědí proč a kudy. V kontextu uvedených skutečností je pak pravděpodobně velmi dobré, že se hydra OREMUS „odtrhla“ od matky Blaze of Perdition. Jediné negativum spatřuji v délce celého materiálu, snesl bych klidně hodinu. Tak snad příště, budu se těšit.