Na světě je mnoho Yggdrasilů, tedy řekněme hudebních skupin s takovým názvem. Ovšem vzhledem k zásadnímu postavení tohoto prvku v severské mytologii se nemůžeme určitému nadužívání fenoménu Yggdrasil, coby pojmenování kapely divit. Ostatně pokud obsah koresponduje s názvem, proč ne. Tvůrci desky „Irbloss“ pocházejí ze Švédska a na našich stránkách se už recenze na jejich předešlý počin už objevila. Nicméně pro mne je to první setkání s kapelou a tak musím hned v úvodu poděkovat Marcusovi za to, že v e-promo kitu poskytl i remasterované verze předcházejících alb a mám tak možnost trochu srovnávat.
Základními stavebními kameny YGGDRASIL jsou dva hudebníci - Gustaf Hagel a Magnus Wohlfart. Oba pánové jsou zainteresováni i v mnoha dalších projektech a možná i proto (ale spíše kvůli koncertování) si k nahrávání novinky přizvali ještě jednu dvojici hudebníků - a sice Bennyho Olssona a Jacoba Blechera. Krom této skutečnosti ještě stihli změnit logo, kde od nynějška výrazně přibylo větví. Ale jak se posunula hudba, jaký je její obsah, to zbývá ještě poodhalit.
Ti, kdož tvorbu kapely znají, asi vědí, co mohou očekávat a buď se radovat anebo láteřit. Poněkud větším oříškem pak ovšem „Irrbloss“ bude pro někoho, kdo slyší produkci Švédů poprvé, a k těm jsem patřil i já. Slušelo by se začít prvním dojmem takového posluchače - ten byl v mém případě veskrze kladný, úplně první seznámení totiž proběhlo s klipovou verzí druhé skladby „Bergtagen“. Nebudu zastírat, že dle mého názoru patří k nejlepším kouskům celého alba. Není jedinou, ovšem do skupiny těch lepších jednoznačně patří. Překvapila mne našlapaným kytarovým riffem hned v úvodu, tak známým a skutečně dobrým, že jsem musel poměrně dlouho pátrat v paměti, kde že už jsem podobný, ne-li navlas stejný motiv slyšel a ejhle, brněnští Progres a jejich „Obraz Hieronyma Bosche II“. Nepraštilo mě to ovšem do ucha napoprvé, ale až po usilovném přemýšlení nad sedmým poslechem písně. Nicméně ta podobnost tu je a jednoduše ji zmínit musím, zároveň mám však i dovětek – motiv Progres není jediným kladem „Bergtagen“, hned další zásah do ušních bubínků jsou sborové zpěvy, dosti odlišné od ostatních kapel. Teď použiji naprosto nemístnou a neodbornou formulaci, jež je pouze pokusem o co nejpřesnější popis toho co slyším – „fůze folk metalu s gregoriánskými chorály“. Podivné, ale trefné. „Bertagen“ mne velmi oslovila a zavdala tak trochu příčinu k tomu se domnívat, že podobně našlapaná je deska celá.
Žel to tak není. Přestože hudebníci jsou v zásadě sehraní a vyluzují často velmi přesvědčivé pasáže hraničící až s klasickým big-beatem a i z hlediska produkce se chlapi jaksepatří nadřeli, problém jsem cítil už při poslechu první „Höstmörkrets Natt“ a rozhodně není problémem to, že se kapela rozhodla používat i tradiční nástroje jako prvky spojovací, je to o tom, co housle a spol. spojují. Nemám nic proti blackovému skřehotu, jenomže ten mi přijde v případě YGGDRASIL použitý až nepatřičně v tom smyslu, že podráží soudržnost alba. Jak už jsem řekl, je to cítit od první skladby, ovšem v případě třetí písně je téměř k nevydržení. Nejpomalejší věc má určitě své kvality, o tu se nikdo nepře, a i ty blackové vokály jsou povedené, jen v kombinaci s houslemi velmi kontraproduktivní, rozsektorování „Skaldefader“ mi prostě vadí a v pomalých pasážích mě tahle skladba až neskutečně nudí. Na tomto místě by bylo dobré zmínit, že ke sborům, které kapela používá standardně, se tu a tam přidá hlásek dívčí. Zprvu se mi zamlouval, v době, kdy píšu tyto řádky, je ale všechno jinak a v konečném důsledku se stává velmi tvrdým kamenem úrazu. A nepřeháním, když řeknu, že je ve většině případů spíš na obtíž, třeba v titulní skladbě vyvolává v mém srdci až pocit odporu. Na „Irbloss“ jsou zajímavé dvě věci. Ta první se dá považovat za pozitivum, skladba drží pohromadě na zbytek alba poměrně festovně. Ta druhá jde směrem naprosto opačným. To, co jsem oceňoval na druhém tracku, slušnou schopnost odlišit se od zbytku folk metalového pole, je zde popřeno tím nejhrubším způsobem a klasická folk hopsačka je v pořadí dvanáctou do tuctu. Následující „Tokikvad“ je pak důkazem hudební všestrannosti kytaristů, nicméně po pátém poslechu se mění v poměrně nudnou vatu. Ano, melodie pěkné, přímočarost solidní, ovšem vše je tak předvídatelné, že časem zákonitě musím dojít k závěru, že s pátým poslechem ji znám nazpaměť a začíná se mi hrubě a dopředu promítat v mozku. Cesta by mohla vést přes „Norrland“, jež se řadí po bok skladby druhé, alespoň tím, že je výš než zbytek alba, jinak je ovšem úplně jiná. Jakoby ukazovala druhou tvář YGGDRASIL, tu zuřivější a blackovější, a nevadí, že v úvodu i na jejím konci jsou použity housle a sbory, tedy nebýt hlasu ženského, o tom už řeč byla. Tady se dostávám k základní myšlence a tezi, kterou chci vyslovit. Pro mě by bylo daleko přijatelnější, kdybych poslouchal ty dvě tváře švédské skupiny odděleně, dvě EP – jedno ve stylu „Norrland“ a druhé v intencích „Bergtagen“, což mi jen a jen potvrzuje poslech „Uppåkra“. Závěrečná balada „Kungabål“ je pak snad jedinou písní, kde je ženský vokál ozdobou a velmi se do ní hodí.
„Irbloss“ je deskou, která za vyzkoušení stojí, výkony hudebníků nejsou nikterak špatné, jen mě mrzí, že složky black a folk zde nekooperují, ale stojí téměř v bojových liniích proti sobě. Dále pak, že většina materiálu je snadno předvídatelná a nepříliš komplikovaná, což nemusí být na škodu pro každého, ovšem na mne působí jen jako výplň mezi velmi povedenými „Bergtagen“ a „Norrland“, které, jak lze vyčíst výše, reprezentují dualitu YGGDRASIL. Vy, kdo kapelu neznáte, se ale raději připravte na to, že se vám časem oposlouchá a je otázkou, zda si sama kapela do budoucna svým stylem vystačí. Vy, co ji znáte a líbila se vám dříve, vězte, že kapela změnila logo, ale novinka se výrazně od předešlých nahrávek neliší. Vzhledem k tomu, že hudebně se tomu dá vytknout máloco a produkčně také téměř nic (většina problémů pramení ze skladby a citlivosti aranží), směle do toho. Já osobně sáhnu v zemi tří korunek spíše po léty prověřené konkurenci.
K recenzi poskytl: Metalmessage
