Když si kapela vybere název KHAOS AEON a sestaví tracklist desky tak, jak můžete číst pod článkem, okamžitě se onálepkuje asociací s Dissection. No, to je hnus, velebnosti, máme tady další nudnou kopírku švédské čtyřky, která tentokráte (a opět velmi překvapivě) pochází z Německa. Duo hudebníků Isaz a Phosphoros mají patrně o své cestě jasno, přesto se na desce nachází poměrně dost zajímavého. Zajímavost číslo jedna: titulní „Exitus“ je v podstatě jen intrem do celé desky, navíc tedy s velmi pošramoceným zvukem, což v prvních chvílích vedlo k tomu, že mé slechy byly znásilňovány a drásány už během první ochutnávky. „Exitus“ vyvolávala nevalné pocity a já si říkal, že to tedy na Dissection nevypadá ani omylem, než ovšem přišla druhá skladba…
Hymnus to s neuvěřitelným potenciálem, temná aura tvořící se kolem obrácené omegy zčernala jako prastará hlína tisíciletého hřbitova a já měl jasno, tedy spíš temno před očima. Svět se otřásl a chrlil do mě naléhavé poselství druhé skladby, jako by se Jon vracel ze sféry. „Jone, slyšels to, až za hranicí chaosu, kde vládne jediný element – černý plamen? Musels to slyšet.“ Promiňte, nechal jsem se unést, ale vzhledem k tomu, jaká to byla pecka, mi to snad protentokrát projde. Nevědomí se vytratilo záhy a já si během poslechu třetí a mnohem zadumanější „The One Who Spoke the Hidden Name“ srovnal dech, abych si uvědomil, že se tedy zjevně mám na co těšit a rozhodně se k čemu vracet. Ono totiž v případě KHAOS AEON vůbec nezáleží na rychlosti, což si ověřuji právě na písni třetí. Podmanivé, s Nödtveidovskou melodikou, příjemně kloubenou s akustickou kytarou. No, záležet bude jen a jen na provedení - a to, jak se zdá, je na rovni originálu, s jednou výjimkou. Mám pocit, že po rytmické stránce jsou KHAOS AEON ještě o krok vpředu. Zajímavost číslo dva: práce bubeníka Phosphorose, jež je tou dle mého největší přidanou hodnotou. Určitě si to myslím u čtvrté „Path of the Razing“, kde drtí okolní tóny pořádným výklepem, ve kterém je znát gradace. Velmi podobně je na tom šestá „Apocalyptical Coalescence“, kde je ovšem hra páně Phosphorose mnohem pestřejší. Tak například činely jsou v šestce mimořádně lahůdkovou záležitostí a jejich sílu ještě významně umocňují rádoby chaotické motivy kytar a Isazovo kvílení o… ehm… černém plameni. Termín „rádoby chaotické motivy“ sedí naprosto přesně, protože hudba KHAOS AEON jinak vykazuje vlastní temný řád, kdy všechny západky padají do přesných zářezů a ve výsledku jde o precizně makající mašinku, jejímž nedílným kolečkem je i povedený zvuk, pyšnící se na dnešní poměry netradiční dynamikou, žádná „loudness war“ se nekoná, a je to jedině dobře. Jinak by třeba téměř vůbec nešlo vnímat zajímavost třetí - až sólový výstup basy v sedmé „Night's Womb of Darkest Dreams“ - a to už vůbec nehovořím o melodických nuancích následující „Ha-Ilan Ha-Hizon“, při které opět aura černoty nabírá na síle, když kráčím po cestách dračích, dávno před vesmírem, dávno před životem… z Dissection jsme vzešli a do Dissection se vrátíme a to dokonce přímo coverem „Frozen“. Ani jsem se nenadál a deska končí.
Je jasné, že optimismus z poslechu mírně tlumí neoriginalita materiálu, to mi lehce vadí. I když bych se nebál říct, že přes určité pochopitelné podobnosti, KHAOS AEON na Dissection spíše navazují. Je rovněž jasné, že to, co právě dohrálo, není black metal, to mi naopak vůbec nevadí. Když se podívám na desku jako celek a odhlédnu od své posedlosti a pro někoho možná až zvráceného smyslu pro tuhle muziku, neměl bych jít s hodnocením přes 7. Jenomže tohle já zřejmě nedokážu a půl bod nahoru dám. Už jen proto, že „Exitus“ točím podesáté a baví mě snad čím dál víc. Co naplat, tenhle styl je mi blízký hudebně i filosoficky a Němci zkombinovali obě složky tak, že se jejich síly vzájemně umocňují a zavdávají mi důvod znovu a znovu tónům „Exitus“ podléhat.
