Že je Ukrajina prošpikována kvalitními spolky, o tom nemůže být ani dohadu, o tom jak rozporuplné kapely se zde nacházejí řeč být rovněž také nemůže... Dnes se budu věnovat něčemu trošku odlišnému, něčemu co není ani rozporuplné, z hlediska názorů, ani špičkové. Underdark není nijak známou veličinou, ještě toho také za 3-letou existenci tito dva pánové moc nenapáchali. Proto Ulvberthovi patří velký dík za to, že se snaží i takto méně známé kapely „propašovat“ blíže českým posluchačům.

Faktem, který stojí jistě za povšimnutí je jméno jednoho ze členů. Amorth je ve své vlasti velmi zaběhlým bubeníkem, vždyť má za sebou štace (mnohdy stále pokračující) ve veličinách jako Astrofaes, Drudkh či Lucifugum. Druhý muž, Eligor, starající se o zbytek instrumentů, včetně vokálů, je pro mě již pojmem neznámým...

Po poslechu prvních třech písní jsem velmi zaskočen... Intro se nese v lehce astrálním duchu, druhá skladba v ryze black metalově přímočarém - s agresivním vokálem, zašuměným zvukem a bez většího náznaku nějakých nápadů, ať již folkových vložek, samplů nebo snad záhadných změn rytmů... Jakmile by se ale člověku zdálo, že jeho tvrzení nabývá pravdivosti, jako blesk z čistého nebe ho uhodí do sluchovodů začátek písně další... „Moral of masses“ začíná flétnami, pokud se nepletu, ale až na toto drobné a nečekané vybočení se celých 3 a půl minuty nese v tempu, které odsýpá, s jedním z nejrychlejších frázování co jsem za poslední dobu slyšel, opravdu mrštný jazýček v jistých momentech, jen co je pravda :). Co mi ale začíná po těch pár minutách vadit, je právě vokál. Není špatný, ale neuvěřitelně vlezlý a kazí mi dojem z pasáží, které jsou i bez něj plné nečitelnosti, natož, když je začne přeřvávat nějaký kolohnát se šponou v krku :). Následující „Internal Hunger“ nabízí opět něco nového a to na počátku a konci – asi dvou nejzajímavějších pasážích skladby. Instrumentální minutka a čtvrt je příjemným oddychnutím a zvolněním, jen škoda, že střed písně tak zaostává... Představte si nudu, která má dvě a půl minuty a nudu, která má šest a půl minuty... Co zvolíte? Stop. Přeci jen bych našel nejrozmanitější píseň alba, je jí „The Greed“ a pyšní se pro „The Truth That Lives“ nezvykle častými změnami temp, vyhrávkami a celkem kvalitní atmosférou.

Hlavou se mi honí myšlenky, proč hrají bicí takový prim...? Proč jsou „melodie“ tak v pozadí...? Jsem z alba a vlastně i z celého Underdark vrcholně zmatený, přijde mi, jako by pánové nevěděli co chtějí hrát, na jaký styl se soustředit... Pokud však bylo jejich záměrem experimentovat a nabídnout posluchači od každého něco a vlastně nic, tak se jim to nepovedlo a povedlo, heh... Nepopírám, že se někomu může album líbit a poslouchat ho s chutí, zkuste to, nebraňte se tomu, ale věřím, že většina zavrtí hlavou. Vždyť klasické blackové sypanice s agresivním vokálem dnes nabídne každé druhá skupina...