Je známo, že v Německu se (nejen) v letních měsících konají velké open air festivaly více či méně extrémní hudby, kde se každoročně schází davy fanoušků natěšených na své oblíbené kapely i na nějaké to společenské „festivalové“ vyžití. Vedle těchto masových akcí, jimž vévodí mamutí stage s impozantním zvukovým aparátem, line-up takřka hvězdných dimenzí a nezdravá koncentrace lidí, po nějaké době i odpadků a zápachu, zde můžeme navštívit i festivaly, o jejichž existenci má průměrný návštěvník W.O.A., W.F.F. či Sonisphere jen slabé tušení, nemluvě pak o jménech kapel hrajících na těchto „komorních sešlostech“.
Jedním takovým obskurním festivalem s pověstí kultu black metalového undergroundu je i DEATHKULT OPEN AIR, který se letos konal ve dnech 3.- 4.června v německé vesničce Göllnitz nedaleko Altenburgu. Namísto únavného čekání v nekonečné frontě netrpělivě přešlapujících „trendařů“ vystrojených dle nepsaných pravidel rádoby-drsné módy á la „bad metal boys & dark bitches“ člověka u vstupu uvítal celkem skromný hlouček osob v ordinérně černých trikách s logy kapel, která o charakteru této akce už mohla leccos napovědět. A přestože velikost kempu nepřesáhla rozlohu středního fotbalového hřiště, odpadlo i marné hledání vhodného místa pro stan někde mezi oficiálními i budoucími záchodky a zároveň v dostupné blízkosti areálu. Stage byla totiž nadohled a hudební produkce nadoslech, takže bylo možné v klidu lelkovat u stanu, dokud vedle neskončila zvuková zkouška té či oné kapely. Cestou k pódiu jsem se ještě mohla stavit u merchandise stánků a pak se bez náročného prodírání davem dostat třeba až dopředu pod stage, jež nenápadnými parametry připomínala spíše klubovou scénu, ovšem velikostí nasazení účinkujících mnohdy převyšovala nejeden „mainstreamový“ koncert či festival.
Když v pátek odpoledne festival zahajovala německá tlupa EVIL WARRIOR, sotva jsme dorazili na místo, takže jsem si jejich ne nijak významné počínání vyslechla jen coby soundtrack ke stavění stanu. Jinak už tomu bylo při vystoupení rovněž domácích DUSKEN, jejichž studiovou tvorbu jsem stihla jen letmo zmapovat na základě posledního alba „Pyrimanes“. Jelikož se jedná v podstatě o jednočlenný projekt, s živou produkcí se museli vypořádat pomocí hostujících hudebníků, kteří se však svých rolí ujali bez problémů a tápání.
Následující IRRLYCHT předvedli sice celkem slušně zahraný set blackové klasiky, ale nijak mě svým hraním nedokázali zaujmout natolik, abych si kromě usrkávání piva a mírného pokyvování hlavou něco pamatovala. Zato ZARATHUSTRA už na tom byli s udržením pozornosti posluchačů takhle ve slunném letním podvečeru o poznání lépe. Ačkoliv jsou možná pro mnohé stejně neznámí jako předchozí kapela, bylo zkrátka vidět, že přeci jen hrají naživo o něco častěji a nebojí se hrábnout trochu ostřeji do strun. Pro mě bylo navíc potěšující, že zahráli minimálně tři skladby z mého oblíbeného alba „In Hora Mortis“, u nichž dokázali dokonce zachovat ten správně řezavý zvuk kytar.
Po krátké pauze na občerstvení už nás začali nekompromisně svolávat glorifikátoři válečné mašinérie TRUPPENSTURM, a to samozřejmě ne jinak než kvílením sirén, které je zároveň součástí úvodní skladby jejich posledního alba „Salute to the Iron Emperors“. Bohužel však jejich válečnické black-deathové běsnění trochu zaniklo v přebuzených basových frekvencích, takže místy byly slyšet jen basa, bicí „sypačky“ a trochu monotónní hluboko posazený vokál. Jednotlivé skladby tak místy splývaly (těm, co neznají jejich tvorbu celou nazpaměť) v jeden těžko identifikovatelný celek neprostupné zuřivosti. Přesto však dokázali – soudě podle počtu a vření „v kotli“ pod pódiem – splnit očekávání fanoušků a navodit nelítostnou atmosféru brutality a kypící zloby, v čemž pak úspěšně pokračovali Black Witchery.
Mezitím ale na stage nastoupili francouzští MERRIMACK, na které jsem byla hodně zvědavá nejen proto, že mám slabost pro francouzský black metal, ale hlavně z důvodu téměř nové sestavy. Od roku 2010 totiž v kapele zůstali jen dva z původních členů a ti ostatní, včetně vokalisty, hrají s Merrimack poměrně krátkou dobu. Jejich koncert ale přesvědčil snad i ty, kteří si předtím nijak nezjistili jména „nováčků“, že se rozhodně nejedná o nějaké nezkušené amatéry. S přehledem zvládli zahrát set složený hlavně ze skladeb poslední desky („Grey Rigorism“) a výrazný „vyřvaný“ hlas nového docela charismatického vokalisty skvěle zapadal do celku jejich hudebního projevu. Co se tedy pátku týče, byli pro mě Merrimack v hodnocení na prvním místě.
První večer už se začal pomalu chýlit ke konci, slunce bylo již nějakou dobu za horizontem a vytrvalé fanoušky začal pomalu obkličovat noční chládek. Nastal tedy příhodný moment pro BLACK WITCHERY a jejich hrubozrnné rouhání v podobě bestiálního black metalu old-schoolového ražení a zdrcující rychlosti. Ačkoliv mě takové to „strašení s čertem“ a prvoplánově zlé texty nijak moc neohromí, musím přiznat, že naživo je „černé čarodějnictví“ dost krutý zážitek. Kdo čekal náznak melodie, výraznější změnu tempa či nějaké osvěžující kejkle u bicích, byl asi zklamán. Ale možná i to byl záměr – zničit, udupat, převálcovat, rozsekat. Jejich monotónní násilí bylo totiž opravdu ubíjející.
Jako závěrečnou hvězdu večera vybrali pořadatelé finské SARGEIST. Musela jsem se chvíli přemáhat, abych ještě vydržela na nohou, neboť začali hrát s mírným zpožděním a po cestě vlakem a celém odpoledni na sluníčku jsem toho už začínala mít dost. Zato ti Finové nastoupili na stage plni elánu a energie a jejich performance musela probrat snad všechny, co ještě zůstali v areálu do pozdních nočních hodin. Hysterické krákoravé ječení vokalisty, známého rovněž z Behexen, totiž možná probudilo i ty, které už dříve únava donutila odejít do pouhých cca 200 metrů vzdáleného kempu.
Sobotní odpoledne otvírali THORYBOS, kteří ale kvůli brzké denní hodině a unavujícímu horku moc velký počet diváků-posluchačů neměli. Na můj vkus hráli trochu moc obyčejný black-deathový nářez a jakoby ještě vlastně ani nevěděli, kam by se chtěli zařadit. Následující NUCLEAR MAGICK to s obecenstvem neměli o moc lepší. U nich mě bavilo mnohem víc pomalejší tempo koketující s doomovým zněním. Tam si byli určitě jistější, než v rychlých částech, kde se místy docela ztráceli.
CHAOS INVOCATION zní z alba sice celkem dobře, ale jejich live vystoupení nějak postrádalo energii. Hráli to jakoby bez nadšení a kromě nepříliš originálního provolání „Hail Satan!“, které vyvolalo opakovanou odezvu u několika „skalních“, nedokázali nijak moc strhnout pozornost skupinek postávajících u nedalekého stánku s pivem.
Německé ESSENZ znám z desky „KVIITIIVZ - Beschwörung des Unaussprechlichen“ hlavně jako temný ritualistický doom metal s blackovými experimenty, takže mě překvapilo, když si pro DeathKult připravili set složený převážně z jejich svižnější tvorby. Výstižně by to mohla charakterizovat skladba „Der Atem Genesis“, která zde, pokud si to dobře pamatuji, taky zazněla – začátek a mezihry klidnější down tempo a zbytek black metalový náklep. Vzhledem k profilu festivalu to však vůbec nebylo na škodu. Kapela zřejmě hodně dbá na dobrý zvuk a dostatečnou hlasitost všech nástrojů i vokálu, což se pozitivně promítlo v jejich vystoupení. Rozhodně stojí za poslech!
Pohrobci „černých legií“z Francie HELL MILITIA v ničem nezklamali. Jejich show neměla žádnou chybu, užívali si ji jak oni, tak nadšený houf fanatiků pod pódiem. Tahle legenda francouzského black metalu tady stejně jako loni v Praze předvedla, že naživo umí hrát perfektně. Dokonce jsem se setkala s názorem, že jejich live vystoupení je snad ještě o něco lepší, než poslech studiového alba. Meyhnach ani nemusel do mikrofonu pronášet nějaká satanská hesla, aby vyburcoval fanoušky, ani se stavět do okázalých drsných póz. K upoutání pozornosti mu, kromě osobitého vokálu samozřejmě, stačilo jen démonicky valit bulvy a občas nechutně zakroutit rukama. Působilo to dostatečně chorobně stejně jako celý jejich koncert, který v rámci soboty zaujal pro mě nejvyšší pozici. A nechyběla ani hitovka „Shoot Knife Strangle Beat & Crucify“ z poslední desky, při které byli na stage přizváni i členové Antaeus, čímž Hell Militia, posílena o vokály, uzavřela svou skvělou performance.
DEAD CONGREGATION jsou jednou z těch kapel, jejíž tvorbu jsem předtím vůbec neznala, neboť jejich styl mi sice nijak nevadí, ale aktivně jej nevyhledávám. V porovnání s předchozími Hell Militia a v očekávání následujících Antaeus sice tato řecká formace nijak extra nevynikla, ale na druhou stranu alespoň svým technicky slušně provedeným brutálním death metalem zpříjemnila nutnou pauzu na občerstvení.
Po nich se před námi zjevili dlouho očekávaní a co do živého hraní dost překvapující ANTAEUS, kteří byli zřejmě pro všechny zúčastněné třešničkou na dortu sobotního večera či možná celého festivalu. Poprvé snad každý opustil na chvíli svou oblíbenou lavičku u pivního stánku i lákavou nabídku CD, LP, triček a všeho možného u prodejních stolků a přistoupil blíže k pódiu. Antaeus totiž nehrají jen tak každý víkend a zmeškat jejich koncert na tomto festivalu by byl dost závažný hřích. Bez nějakých dlouhých úvodních keců spustili svůj surový prohnilý a šílenstvím nakažený black metal, který posluchače nemohl nechat v klidu. Ostré ale zrezivělé do masa řezající kytary a nezdravý hlas vokalisty MkM podporovaly celkový dojem čehosi zatuchlého, nemocného, sebe-rozkladného. Asi největší vřava se strhla při „Seventh Ceremony”, kdy se kotel rozvířil pod náporem zvukové smrště, kterou tato divoká francouzská smečka rozpoutala.
NECROS CHRISTOS, kteří následovali po bouři Antaeus, předvedli hodně kvalitní death-black. Že nijak nesnížili pomyslnou laťku, dokazoval i fakt, že ačkoliv by posluchači už po celém dni pekelného hluku měli nárok být unavení, téměř všichni zůstali až do konce jejich bezmála hodinového setu. Osobně jejich tvorbu moc neznám, takže bohužel nemůžu prozradit detaily ohledně set-listu či zajímavosti personálního obsazení kapely.
Druhý a zároveň poslední den festivalu uzavírali ARCHGOAT. Naservírovali nám na závěr pořádnou porci finského black/death metalu „staré školy“, což byla celkem zábavná a nenáročná tečka. Vokalista bublal a chroptěl do mikrofonu, jak mu jen dech dovolil, bubeník „mlátil do škopků“ vší silou a neúnavní fanoušci pořád křepčili pod pódiem nebo alespoň házeli hlavou, jako kdyby si už ani neuvědomovali svou únavu, počet vypitých piv a pokročilou noční hodinu. Další den už se žádné pokračování festivalu nekoná, tak proč to netáhnout až do rána…
Veliké díky patří organizátorům, kteří mají pořád tu odvahu pořádat vůbec nějaký undergroundový black metalový festival. I přes občasné drobné nedostatky ve zvuku (zvláště u těch více deathových záležitostí, kdy „kopák“ s basou místy zastínily vše ostatní) a ne zrovna snadno dostupné místo konání se akce zdařila a určitě se vyplatilo ji navštívit. Doufám, že Deathkult Open Air bude mít pokračování i v dalších letech.
