Jako bájný fénix z popela zvedá hlavu a později i zbytek těla nová formace LIGHT BEARER, která na „Lapsus“ podstupuje první let v novém vtělení. Let je to jistý a cílevědomý, fénix z výšky shlíží na krásnou krajinu, která je však plna strachu, smutku a nenávisti a svými mohutnými křídly s hromovou ozvěnou se odráží od vzduchu vstříc nekonečným dálkám. Až tam totiž končí pouť započatá na debutovém albu formace, ne však jejích členů, kteří předtím patřili ke skupinám Fall of Efrafa a Dungeons.
Originalita a výjimečnost kapely více, než v hudbě samotné (která ovšem také do určité míry vystupuje z vymletého koryta), spočívá v celkovém přístupu k tomuto projektu. „Lapsus“ je totiž umělecky komplexním dílem, hudba, texty i vizuální prezentace vypravují příběh z hlavy vokalisty kapely, silně inspirovaný fantasy trilogií „His Dark Materials“ Philipa Pullmana, Ztraceným rájem Johna Miltona a knihou Genesis. Koncept je rozdělený do čtyř hlavních částí, z nichž každá představuje jedno album. „Lapsus“ je úvodem, vypráví o tom, jak byl Lucifer shozen z nebes a stal se symbolem pekla, když se vzbouřil proti Bohu. Celý projekt je velice ambiciózní, všechny tři hlavní aspekty díla jsou spolu poměrně úzce propojeny a vzájemně se doplňují. V rámci tvorby samotných hudebníků se nejedná o novinku, velice podobný koncept provázel už předchozí projekt Fall of Efrafa, který byl plánovaně ukončen po vyčerpání tématu. Že to LIGHT BEARER myslí vážně, ukazuje i speciální vinylové vydání „Lapsus“ (k prohlédnutí zde).
Hutný, velice plný a košatý zvuk kytar zní jako uprostřed obrovské síně (jeskyně), zvuk se přirozeně rozléhá všemi směry, do jisté míry obklopuje posluchače, jeho dominanci ovšem mírně podkopávají místy trochu příliš výrazné bicí.
Přestože se pojetí hudby drží téměř výhradně ověřených postupů a konvencí, dlouhé skladby stanovící hlavní část nahrávky, jsou kompozičně skvěle zvládnuté, čímž utišují skeptika říkajícího: „tohle jsem už někde slyšel“. Určitá schematičnost a s ní spojená předvídatelnost jednotlivých skladeb nahlodává koncept alba a jeho směřování, kupodivu naléhavost zpěvákova řevu, éterických melodií a expresivních doomových riffů na tom neutrpěla nijak velké ztráty. Možná dokonce naopak. Ostatně podobně to funguje i v post-rocku, který je základním stavebním prvkem alba okořeněným o některé postupy typické pro Isis. Zajímavých výletů směrem k náladám vlastním japonským Mono je zde hned několik, v žádném případě ale nemyslím, že by byla inspirace přílišná, kontext je totiž jiný a právě ten dává střídmě používaným smyčcům a klavíru krásně potemnělou, zasmušilou atmosféru. Nálady se pak střídají úplně přirozeně, hlavním spojovacím prvkem pro ně je důraz na emoce, poslech „Lapsus“ v přítmí večerního pokoje s lehkým studeným vánkem ve tváři je téměř povznášející.
Hudba nefunguje tak, že by se jednotlivé prvky převzaté z různých žánrů doplňovaly nebo vylučovaly. Fungují v téměř dokonalé symbióze, kdy se ony rozdíly mezi jednotlivými žánry stírají, říkají posluchači, že jejich snahou není si s náladami pro daný způsob hry typickými hrát, zkoušet, jak fungují, nebo kde jsou jejich hranice. „Lapsus“ se tyto hranice nesnaží dodržovat ani překročit, nýbrž je úplně ignoruje a jde si svojí cestou, na níž je výsledný efekt podstatně důležitější, než rozebírání a zkoumání jednotlivých prvků, ingrediencí. Pro co nejsilnější požitek je album třeba brát jako celek, opět, není to soubor skladeb, je to souvislý proud myšlenek, úvah a emocí.
LIGHT BEARER si na svá bedra berou velké sousto. „Lapsus“ naznačuje, že hudebníci svoje schopnosti nepřeceňují a i v dnešní situaci na příslušné scéně panující se jim i za použití povětšinou konvenčních metod podařilo nahrát velice dobré, silné a z šedi vystupující album. A to jsme teprve na začátku příběhu.
