ASVA se už od svého vzniku staví do pozice skupiny, která k dronu a tomu, co tento žánr nabízí, přistupuje trochu jinak než většina ostatních. „Presences of Absences“ se tímto vydává do vod prozatím neprobádaných nejen v rámci žánru, ale také diskografie kapely. Dá se říct, že to, co bylo na předchozích dvou albech naznačováno a s čím bylo pouze experimentováno, na „tom“ novinka staví svoje základy a z nadpozemských sfér míří směrem dolů, do duše člověka jako bytosti. Přeloženo: „Presences of Absences“ není intenzivním sonickým ničením bubínků, podlaha se neotřásá pod každým hrábnutím do strun, je to naopak introvertní prožitek, minimalistická hra s nástroji a táhlými zvuky. Všimněme si, že úplně všechny skladby na albu mají stejný, konstantní zvukový podklad, kterým se staly různé zvuky varhan. Na tento se nabalují další nástroje a ve větší míře než dosud také vokály, ať už je to vzletný projev Tobyho Drivera nebo sbory. A opravdu, teorie funguje i v praxi, celé album má stejný kořen, ale variace zvuků a jejich vzájemné vrstvení způsobuje, že se nálada i atmosféra skladeb mění až neuvěřitelně plynule a nepostřehnutelně. Právě toto je klíčem k pochopení alba, se kterým jsem měl jednu chvíli také problém. Samozřejmě nechci čtenářům diktovat, jakým způsobem hudbu poslouchat, minimálně chci ale naznačit, že jiný přístup umělce alespoň do určité míry vyžaduje také odlišný přístup odběratele.
Můžu tedy konstatovat, že se jedná o poslech náročný, nebo náročnější oproti předchozím albům? Ano i ne. Soustředěný poslech je jediným způsobem, jak se dá z alba něco odnést. Už jsem řekl, že ASVA se vůbec nedrží v žánru zažitého a jak jejich dosavadní tvorba místy silně koketovala s ambientem, na „Presences of Absences“ už je to regulérní koitus, s občasnými energickými výbuchy kytar. Zároveň však má celá nahrávka už zmíněnou konstantní jakousi základní atmosféru, která je velice vzdušná, uvolněná a vlastně i pohodová, ne ale relaxační, ať už to slovo bereme pozitivně nebo negativně. Je totiž velice jednoduché nechat si ji proklouznout mezi prsty, ztratit ony detaily, sklouznout z vrcholu hudební extáze a přijít o všechen zážitek, epičnost malého, krásu.
„Presences of Absences“ má nevýhodu hlavně v tom, že člověk má většinou nutkání porovnávat novinku s předchozí tvorbou a ze zásady k ní přistupovat mírně skepticky, obzvlášť pokud má být jiná a předchozí počiny uctívám. Přesně takové srovnávací chvíle jsem prožil při sepisování pocitů a skládání je dohromady. Celek byl pak poněkud zmatený sám sebou a já nevěděl, jestli se mi album vlastně líbí nebo ne. Při oproštění od těchto pocitů se při poslechu cítím značně uvolněněji a snáze se do něj ponořím.
Nerad bych zněl, jako bych se snažil postupování ASVA nějak omluvit (ostatně to vůbec není potřeba), ale směřování k ambientnějšímu vyznění bylo vlastně velice logické, hlavně v případě, že se skupina nechce opakovat, ale přinášet posluchačům stále nové nápady a pohledy na hudbu a způsob, jakým působí na člověka. Rozhodli se jen vykročit trochu odvážněji. Většina recenzí (včetně této) je velice pozitivních, takže mírný risk se tvůrcům očividně vyplatil. Jak jsem řekl, samotný poslech se nedá považovat přímo za náročný, přesto, nakolik se o podobné hudbě dá takto uvažovat, „Presences of Absences“ je jejich nejméně přístupné album, hlavně kvůli rezignaci na „prvoplánové“ zaujetí masivními zvukovými stěnami.
A jakže to vlastně zní? Každou ze čtyř kompozicí (proč asi ASVA dají na album vždy čtyři?) provází trochu odlišné nástrojové zastoupení, atmosféra, experimenty, plynule se ale přelévají jedna do druhé, s většinou minimalistickým přístupem vytvářejíc skromnou, co se velikosti týče, ale bohatou na zážitky, paletu vjemů, které posluchač za hodinu vstřebá.
Celou stopáž provází atmosféra, kterou nejsem schopen označit jinak, než slovem „podivná“. Zní to jako nedělní posezení s šálkem kávy na kraji pekla. Vůbec charakter tohoto alba a jeho atmosféru není jednoduché zachytit. I přesto, že nálada je po celou dobu konstantní, jakoby téměř mimochodem a nepostřehnutelně se tiché a klidné proudy zvuků mění, chvíli jsou v naprosté harmonii, vzápětí se zjeví detail obměňující celé vyznění, další objevivší prvek opět vše navrací do původního jádra, ovšem s jiným obalem. Nemůžu říct, že album je podmanivé, depresivní, letargické, ospalé, živelné, epické. Zároveň však nahrávka všechny tyto aspekty obsahuje a spojuje do naprosto unikátního celku, podobně, jako to už udělali předtím, ale trochu jinými výrazovými prostředky a z trochu jiným výsledkem. „Presences of Absences“ je krásné.
Jak se ale dá krása v hudbě specifikovat? Co to vlastně znamená? Je to něco individuálního, nebo si většina jako krásné představuje to samé? A čím jsou charakterizovány jiné vjemy, jako strach? Smutek? Zasněnost? Melancholie? Existují způsoby, jak několika jednoduchými tóny tyto reakce v posluchači vyvolat, přimět jej něco k hudbě cítit, stát se osobní a "krásnou". Opět, tyto způsoby nejsou zdaleka univerzální, ale ASVA jich v průběhu mého poslechu nalézá mnoho, promlouvá ke mně, unáší mne po proudu velké řeky, která se pozvolna vytvořila ze zdánlivě bezvýznamných přítoků, drží mne za ruku jako milenec a zároveň mnou zmítá vzduchem, letíc vstříc zvukové nirváně.
